V příspěvku z minulého roku Michael Špirit na příkladu díla Karla Poláčka upozornil na současnou nakladatelskou praxi týkající se klasických textů, jež nejsou kryty autorskými právy a k jejichž vydávání se uchylují nakladatelství i jiné subjekty (např. knihovny) ve snaze pokrýt žádoucí segment školní četby. Špirit se soustředil na nespolehlivost takto šířených textů, jež jsou nahodile přebírány z neuváděných zdrojů a při přenosu dále komoleny. Při pohledu z jiného úhlu se ovšem ukazuje ještě další nešvar.

V nedávné době vydalo nakladatelství Garamond dva soubory básnických knih – Jan Neruda: Hřbitovní kvítí, Písně kosmické, Prosté motivy (2015); Karel Hlaváček: Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna, Žalmy (2016; ke třem titulním sbírkám je připojen ještě výbor z básní mimo sbírky). Ani jeden neobsahuje kromě vlastních básnických textů žádný doprovodný text a ani u jednoho není uveden editor. U obou lze však poměrně snadno identifikovat edici (či edice), jež byla jejich základem, rozuměj, jejíž znění nakladatelství prostě převzalo. V případě Nerudových básnických knih se jedná o (výrazně nespolehlivé) elektronické edice Městské knihovny. Nejprůkaznější je to v případě Hřbitovního kvítí: obě vydání této sbírky sdílejí chyby v XXXVI., XXXVII. a LI. čísle. Tyto chyby navíc jednoznačně dokládají, že elektronická edice Městské knihovny je co do znění shodná s edicí Aleše Hamana připravenou pro Českou knižnici (Knihy básní, NLN 1998), byť v tiráži je to kamuflováno odkazem k vydání Bedřicha Beneše Buchlovana z roku 1941. I u zbylých dvou sbírek lze doložit tuto závislost, byť již ne tak zjevně.

V případě Hlaváčka jde o „kreativnější“ řešení, sice o kontaminát dvou hlaváčkovských edic Ziny Trochové: Budu snít marně (Květy poezie, sv. 203, Mladá fronta 1998) a Básní (Světová četba, sv. 168, SNKLHU 1958). Nade vši pochybnost to ukazuje jednak ediční řešení Žalmů (převzaté z prvního jmenovaného svazku), jednak oddíl Z veršů do sbírek nezařazených (opakující mj. omyl v zařazení básně Po dešti, jež je pouze variantou básně Pršelo v noci ze sbírky Pozdě k ránu) a vysvětlivky (oboje převzato z druhého jmenovaného svazku). Na sjednocení rozdílů mezi oběma přejatými edicemi, jež dělí padesát let, se pochopitelně rezignovalo.

Bylo by naivní si myslet, že tyto dva příklady bezostyšného zamlčení průkazného přisvojení starší edice jsou něčím neobvyklým a že obdobných „edic“ není mnohem více (tušíme, jakými zásadami se řídí volba výchozího textu u populárních audioknih?). Ať už je příčinou takového zacházení s edičními výkony, na něž se samozřejmě jako na jakýkoliv intelektuální výkon vztahuje právní ochrana duševního majetku, naivita (představa, že texty nějak existují v ahistoricky ideální podobě a jsou tu prostě k mání), či podnikatelský cynismus, je namístě říct, že je to zkrátka arciprasárna.