Rádi dáváme prostor vzácným hostům. Současně pokládáme za nutné připojit k jejich stanovisku stručný komentář.

Knižní ceny Magnesia Litera nejsou žádným celkovým obrazem české literatury. Je to záslužná, ale dílčí soukromá aktivita založená na spolupráci jen s těmi nakladatelstvími, která do této soutěže své produkty přihlašují. Kdyby se vedle vyhlašovaných cen zveřejnila zpráva o tom, kdo Literu neobesílá – a co tedy zůstává stranou zájmu všech devíti porot –, vznikla by mapa, která by o dění v české literatuře podávala výmluvnější obraz než ona nehybnost vysílaná v televizi (resp. fotografie tuto parádu dokumentující), a ženský prvek by v ní rozhodně nechyběl.

Snad žádná umělecká soutěž neústí do „objektivního výsledku odborného hodnocení“, nýbrž do více či méně obecně nebo konsensuálně přijatelného kompromisu. V genderovém obsazení jednotlivých porot by si pořadatelé ML jistě měli udělat pořádek, ale ani potom by jednotlivé výsledky nebyly „objektivnější“ než letošní maskulinní ortely.

Magnesia Litera je jen střípkem v celkové katastrofě české literatury cca posledních dvaceti let, jež spočívá především (1) v neexistenci soustavné denní a týdenní kritické reflexe, jež by zachycovala nepřehlednou produkci novinek a čtenářskou obec by nějak orientovala, (2) v majetkovém propojení distribuce a velkých nakladatelů, které znemožňuje, aby se stovky titulů menších nakladatelství vůbec dostaly ke čtenářům, (3) v činnosti nakladatelství, která se zaměřují na rychlý obrat zboží, takže je vyloučené po nějaké době od vydání si daný titul zakoupit (jinými slovy: není to proto, že by koupěchtivých čtenářů bylo více než naložených knih, nýbrž proto, že knihy se vydávají v tak malých nákladech, aby je nakladatelé nemuseli skladovat – a za sklady platit těžké peníze), (4) v rabování zastaralých překladů, které „nakladatelé“ vydávají proto, aby nemuseli platit copyright za překlady moderní, což způsobuje, že už dvě generace čtenářů, kteří chtějí číst autory jako Balzac, Cervantes, Dostojevskij, Dickens nebo Zola, se setkávají s patajazykem, který vzniká tzv. redakční úpravou překladů z přelomu 19. a 20. století (co to s čtenářskou kulturou dělá, je nabíledni), (5) ve zhoršujícím se chodu veřejných knihoven, které úkazům popsaným v bodech 2–4 nevzdorují, ale v zásadě je kopírují.

Možná by bylo zajímavé zjistit, zda se na emanaci těchto specificky českých jevů podílejí obě pohlaví rovnoměrně. Jisté však je, že „situace české literatury v roce 2019“ byla těmito skutečnostmi ovlivněna neporovnatelně zásadněji než genderová nevyváženost v porotách parciální soutěže. Kojit se nadějí, že situace by byla napravena, kdyby do hry ML byla rovnoměrně povolána obě (resp. všechna) pohlaví, je iluzorní asi tak jako věřit, že střet zájmů českého premiéra, jenž je současně velkopodnikatelem a má pod palcem podstatnou část médií, by byl napraven tím, kdyby alespoň jeden z šéfredaktorů dvou vlivných deníků nebyl slouha mužský, nýbrž ženský.