V románu Josefa Škvoreckého Lvíče (1969) má přímý vypravěč a zároveň hlavní postava, básník Karel Leden, dvě základní starosti: získat krásnou ženu, která ho po celou dobu umíněně odmítá, a uchovat si dobré zaměstnání nakladatelského redaktora. U příležitosti 100. výročí autorových narozenin (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012) se věnujme té druhé linii.

Pracovní pozice ve fiktivním nakladatelství Naše kniha je ve Lvíčeti vystavena jako privilegovaná, což je z dnešního hlediska možná stěží pochopitelné. Pokud si nakladatelství v našich časech totiž vůbec může kmenového redaktora dovolit, je takový zaměstnanec společensky i finančně oceňován bídně, v zajištěnějších vydavatelských domech korporátního typu je zas náplní jeho práce spíše činnost administrativní, než aby jí byla obsahová a jazyková stránka věci, tj. ideová a formální jakost vydávaných publikací.

Ve Lvíčeti je sice privilegovanost redaktorova postavení zřejmá, ale v textu nijak vysvětlena nebo osmyslena není. Tématem románu, předznamenaným tzv. vnitřními paratexty (výmluvným podtitulem, „upozorněním“, dedikací a mottem), ovšem není popis pracovní činnosti. Zaměříme-li se ale provizorně na obraz nakladatelské profese jako na dílčí nebo průvodní prvek výstavby této Škvoreckého prózy, seznáme, že Karel Leden i jeho kolegové a kolegyně jsou zjevně sociálně zabezpečeni, a současně v práci nemusejí skoro vůbec nic dělat.

Svůj čas tráví klábosením s různou mírou otevřenosti či důvěrnosti, oslavováním narozenin, odbíháním na zálety, případně ke kadeřníkovi. Pomineme-li epizodické vzpomínky ve vypravěčově vnitřním monologu, lze za úkony, které při zpodobení Karla Ledna navozují iluzi redakčního povolání, pokládat jedině rozečtení rukopisu, jehož existence je součástí zápletky nakladatelské linie románu, koncipování odmítavé korespondenční odpovědi na nabídku překladatelské spolupráce a dodání „doslovu k jakési sbírce“ do kanceláře šéfredaktora nakladatelství, kde je elaborát hozen „bez zájmu do koše na nevyřízené spisy“.

V čem tedy spočívá výsada, jíž požívají zaměstnanci románového nakladatelství stejně jako skuteční adresáti autorovy dedikace („Vladimíru Justlovi a všem přátelům v nakladatelstvích za jejich blumenfeldské úsilí“)? – Děj prózy, jejíž vznik je datován léty 1963–1967, se odehrává během letních měsíců převážně v Praze někdy na přelomu padesátých a šedesátých let. Podle několika zmínek o blíže neurčených „odhaleních“ a zároveň estetické doktríně, jejíž dodržování se nadále vyžaduje a kontroluje, je jasné, že nejdutější stalinismus se už otřásl v základech, ale dogmata tzv. socialistického realismu platí neochvějně dál.

Psaní veršů a výkon redakčního řemesla jsou ve Lvíčeti spojeny se slávou, manévrováním, zpronevěřením se opravdovosti a s „osobní bezpečností“. Je to svět, jehož zákonitosti ovládá politika, a ta používá literaturu a vydávání knih jako jeden z hlavních nástrojů prosazování svých zájmů. Odtud se odvíjí ona privilegovaná role knižního redaktora, která ve Škvoreckého literární fikci lomeně – v podléhání zbytnělé autocenzuře i v odvaze riskovat – vystihuje základní důležitost této profese v české knižní kultuře do konce roku 1989.

Vypravěč románu přitom svůj oportunismus docela věcně reflektuje a zdrženlivě se účastní nakladatelské frašky kolem rukopisu nazvaného Mezi námi děvčaty, který má v ději prózy překračovat námětové a jazykové normy centrálně dohlíženého modelu písemnictví. Je myslím vedlejší, že ukázky z fiktivního rukopisu, které jsou ve Lvíčeti „citovány“, se ani zdaleka nemohou porovnávat se stylistickou výrazností skutečných Zbabělců nebo s českým překladem americké prózy Prezydent Krokadýlů (The Cool World), jejichž fakturou i okolnostmi zveřejňování v letech 1958–1963 je motiv této novely v románu inspirován.

Lvíče pravděpodobně není autorovo nejpovedenější dílo, ale pasáže, v nichž přímý vypravěč s obdivem sleduje šéfredaktorův promyšlený postup vedoucí k zamítnutí rukopisu, jsou skvostné. Karel Leden při objektivně ohavné věci sám opatrně asistuje, přestože před novelou Jarmily Cibulové stojí ve skutečnosti v úžasu: „Taky jsem, sakra, kdysi chtěl takhle psát. […] Ta Cibulová je krásná, k nevíře.“

Škvoreckého mistrovství, připomínající svým tempem a razancí například scenáristické a režijní nasazení Billyho Wildera ve filmech One, Two, Three (1961) nebo The Front Page (1974), spočívá v ustavení takového dějového ovzduší, v němž jsou korupce, obojetnost, pokrytectví nebo nekalá manipulace předvedeny jako nejsamozřejmější, obnažené, autentické jednání. Účastníci téhle přehlídky totiž v systému obchvatů, vydírání a současně přeopatrnosti před tahy druhé strany dokonale ztratili sami sebe.