Když mě Michael Špirit požádal, abych krátce zavzpomínala na to, jak Jiří Brabec „zářil“ na fakultě za mých studií, okamžitě jsem se propadla do denního snění o byvších idylických časech. Ty se odehrávaly v druhé polovině devadesátých let a několik málo let poté, od roku 2003 jsem ale už poměrně pravidelně chodila do práce a nebylo to ono. Abych pronikla přes mlžný opar vzpomínky a připomněla si konkrétněji, čím a proč Jiří Brabec působil na tolik studentů a studentek, začetla jsem se do svých rukopisných poznámek z jeho přednášek. Poznámky jsou to docela podrobné, svého času jsem díky nim a jejich přehlednosti získala přízeň své kamarádky Martiny, jsou však i tak dost útržkovité, heslovité, plné různých podtržených výkřiků, většinou Br.: „…“. Zkrátka jde o značně subjektivní záznamy, a proto má charakteristika Jiřího záření jimi podložená, může být pouze subjektivním, osobním svědectvím. První série začíná v říjnu 1996 a týká se přelomu 19. a 20. století, zejména proměn prózy na počátku 20. století, další konvoluty pak pokračují kontinuálně dále až zhruba k období kolem roku 1948.

Charakter poznámek se přeci jen trochu mění, zprvu jsem si zapisovala hlavně zmiňované autory a jejich díla, většinově to pro mě byla jména neznámá, obzvlášť pokud šlo o literární kritiky, nebo to byla jen jména, která jsem se nadrtila zpaměti na přijímačky z kompendia Panorama české literatury. Rychle jsem pochopila, že Panorama už nebudu víc potřebovat, protože Jiří v přednáškách záměrně rozbíjel představu jasných literárněhistorických vývojových linií, výklad o jednotlivých autorech a konkurenci různých dobových poetik spíše rozehrával do ploch. Jak ohlašoval na počátku jednoho semestru: „Cílem je poukázat na pluralitu osobností a děl, na poetiky jednotlivých osobností, až pak přijde zobecnění“. Zobecnění pak mohlo být proměnlivé. Vzpomínám si, jak shrnul zmíněné proměny prózy na začátku 20. století a o týden později prohlásil, ať si minule řečené škrtneme, že výklad povede ještě jinak. Toto neuzavřené promýšlení literární historie působilo opět, jak jinak, skvěle. Samozřejmě postupoval do velké míry propedeuticky, zdůrazňoval – i s odkazem na Bohumila Mathesia, svého učitele –, že je třeba mít načteno v podstatě všechno od každého autora, nejen vybraná díla, která z hlediska strukturalistů takzvaně zasáhla do vývoje. Ač výjimečně přiznal, že ne vše četl, například „všech padesát románů F. X. Svobody“. Záměrně vypointovával určité soudy, pokud vytušil, že nevíme, o kom mluví, často přidával označení „jeden z nejvýznamnějších autorů, kritiků, interpretů“ apod. Vždy předčítal dost ukázek, obzvláště z poezie. Řadu básní dodnes nemohu číst bez vzpomínky na jeho dikci, například z Halasova Ladění nebo ze sbírky A co? Vlastní výklad jednotlivých děl konfrontoval s jejich dobovým kritickým ohlasem, a to obzvláště, pokud se stala předmětem sporů, nebo výrazně rozdílných interpretací. Případně sumarizoval dobová celková hodnocení, samozřejmě opět s předpokladem, že si je dočteme… Například na úvod výkladu Dykovy sbírky Domy uvedl, že její „interpretace je v podstatě dvojí, většina tvrdí, že jde o nejproblematičtější Dykovo dílo“, „je to hrozný“, Br.: „jsem opačného názoru“. Následovala interpretce Domů jako básnické reflexe „společenství bez středu“, v němž si je vše rovno, bezduchost i duch, „subjekt stojí oproti shluku, mnohosti lidí, nerozeznává řád, jen chaos“. U Deváté vlny v protikladu ke zjednodušujícímu čtení sbírky jako předznamenání vlastní básníkovy smrti ukazoval například přibližování se Březinově představě bratrství („disparátních“) duchů.

Živě předkládal vlastní interpretaci děl, recepce, spleti vztahů, a něco podobného spíš implicitně požadoval po nás, v podstatě jediné, k čemu vyzýval, bylo, abychom vstoupili s literárními díly sami do dialogu.

Explicitní zdůrazňování vlastního čtení, rozumění a odpovědnosti za ně je v mých poznámkách stále častější, lze nalézt výkřiky: „Odpovědnost za čtení, vystrč růžky“, „interpretace je na nás“, „literární soud hovoří zejména o soudci“, „nestanovujeme, ale snažíme se dobrat významu díla, to dá práci, je to proces“, často poukazoval na hermeneutiku, Heideggera, Gadamera, Ricœura, další sekundární literaturu, která tehdy vycházela a byla diskutována; „Gadamer říká, že nejdřív je třeba hláskovat, číst, a teprve pak o literárních dílech hovořit“; „Heidegger: Skutečně porozumět, znamená utvořit z vlastních možností nějaký projekt.“

Tyto výzvy ústily v obecnější zamyšlení nad literární historií. „Pobídka k přemýšlení“ zní nadpis ke dvěma stranám na konci jednoho semestru obsahujícím brabcovské tázání – v jakých průsečících dobového a současného duchovního horizontu, v jakých sítích přímých a nepřímých vztahů se nám díla a jejich významy vyjevují? Zdůrazňován je proces a pokus, konstruovanost literárněhistorického výkladu, obava před „nebezpečím apriorního konstruktu“, s nímž měl své zkušenosti. Tedy raději nejdříve studium plurality jevů, pak až zobecnění.

S tím vším se zároveň vázal akcent na neakademičnost v přístupu k literatuře – „Jestliže je dílo otevřené, tak čeká na nás, ne na metody“; rád se vracel k Holanovu verši z knihy Lemuria: „Jsi bez rozporů, jsi bez možností.“ Měli jsme si uvědomit, že literární díla představují „vtělenou hodnotu“ a uvažování o nich nás změní.

Jiřího výklady a apely se nemíjely účinkem, strhával k četbě čehokoliv, přičemž vzhledem k vysokému počtu posluchačů (posluchárna číslo 300 byla většinou zcela plná a sedělo se i na zemi) šlo i o pohotovost a rychlost zápůjčky. Vzpomínám si, jak jsem si po jedné z přednášek chtěla půjčit probíranou knihu a u kartotéky ve Slovanském semináři jsem potkala spolužáka Filipa Tomáše s pochmurným výrazem a slovy „ani to nehledej“ a ukázal mi, že někdo už před námi povysunul kartičku s onou knihou a vypsal si signaturu. Šlo o román Křižovatky Fráni Šrámka…

Především v seminářích Jiří kladl jednoznačný důraz na časopisy, sborníky, denní tisk, například mezi zápisky ze semináře o avantgardě jsem našla dvoustránkový soupis „nejzákladnějších periodik a sborníků“. Představa, že literární život v té nejdynamičtější, dějící se podobě najdeme právě v tisku, mě ovlivnil, vlastně řadu svých studií jsem věnovala různým časopisům. Avšak význam, který pro Jiřího literárněhistorický přístup mají periodika, jsem začala plněji chápat až díky výpravě – podniknuté společně i s Martinou – do studovny „Zámečku“ Národního muzea. Jiří nám totiž zajistil přes Masarykův ústav AV ČR brigádu, pomoc při přípravě bibliografie TGM. Co si vzpomínám, určitě jsme tam byli mimo oficiální otevírací den, potvrdilo se tím, že Jiří si poměrně snadno dokázal získat vstřícnost žen včetně knihovnic a že je v Zámečku doma; chodíval tam ostatně neoficiálně i před revolucí. Systematicky a poměrně svižně – na rozdíl od nás – listoval nějaký denní tisk a zaznamenával si údaje na pověstné kartičky, které nosil v pověstné malé příruční tašce.

Tato snaha o nepatrný příspěvek do masarykovské bibliografie (vůbec si již nepamatuji, co jsme excerpovali, myslím, že Právo lidu), jako by tak nějak předznamenala moje budoucí působení v akademickém Masarykově ústavu, kam jsem jako Jiřího doktorandka nastoupila v roce 2006, do té doby poměrně malý historický ústav se tehdy právě sloučil s Archivem AV ČR. Na Masaryka jsem nebyla nijak zvlášť připravena (dnes by mě asi ani nepřijali). Napsala jsem sice jednu studii o Masarykově vztahu ke studentům do sborníku věnovaného (jak jinak) Jiřímu Brabcovi, když si však otevřel seminář zaměřený právě na Masaryka, tak mě touto pro mě málo literární volbou spíš zklamal a z hlouposti jsem tam nechodila. Z přednášek jsem si zapamatovala věci spíše okrajové, například postřehy Ladislava Kunteho o tom, že Masaryk v redakci Času nikdy nekřičel, jenom na Jana Herbena, k němuž měl vztah pána k psovi (to jsem si zapsala 2x). V seminářích jsme se věnovali spíše okolnostem vztahovým – proměnlivému vztahu Karla Čapka k Masarykovi, Peroutkovi, Přítomnosti a Masarykovi, kritice Hradu a demokracie ve třicátých letech u avantgardy či katolických autorů… Až v Masarykově ústavu jsem poznala velkou oblast Jiřího zájmu o Masarykovu duchovní i politickou činnost. A musím říct, že v Masarykově ústavu, v jeho tehdejším, již vedlejším sídle na Florenci, vládla velmi kolegiální atmosféra, která postupně kontrastovala s vyhrocující se situací ve vedlejším Ústavu pro českou literaturu. Jiří zde měl samozřejmě výsadní postavení hlavního editora Masarykových Spisů, hlavně díky němu všech 39 svazků vyšlo a jsou dnes k dispozici. Rozuměl si přirozeně s historiky, což pro literárního vědce není tak snadné, a naopak. Bylo to díky jeho širokým historickým znalostem a zájmům o politické dějiny, interakci literatury s dobovým kontextem, s ideologií apod. Pobývání v ústavu a s Jiřím mi postupně otevřelo pohled na nesmírnou složitost masarykovské textologie, „docela“ jsem i propadla šíři, myšlenkové a praktické razanci Masarykovy osobnosti.

Dlouhý úvod, krátký závěr tohoto exkurzu do minulosti – Jiří Brabec ovlivnil hluboce a navždy řadu lidí, mužů i žen. Už je však na čase, abychom se věnovali knize Periodika a sborníky 1939 až 1945, kvůli které jsme se dnes hlavně sešli.

Prosloveno při uvedení jmenované knihy (vydala Triáda v roce 2023, srov. recenzi Lukáše Holečka) v Akademickém konferenční centru (Husova 4a; prostor zajistil Archiv Jana Patočky) dne 4. 4. 2024.  – Po Lucii Merhautové promluvil Daniel Vojtěch, jehož text zveřejníme 18. 4. 2024.