V dozvuku Textologického kolokvia z konce listopadu 2023 se vraťme ještě k politice Městské knihovny v Praze ve věci e-knih. Zajímá nás, jak instituce přistupuje k různým dílům jednoho spisovatele, a abychom situaci nekomplikovali, omezme se jen na tzv. čítankové autory. V zásadě tak navazujeme na příspěvek Michala Kosáka ze 7. 12. 2023, jen ostříme spíše makroskopicky.

Ať se podíváme na jakékoli jméno z dějin literatury, je zřejmé, že v MK probíhá celý proces chaoticky a chvatně, a jeho účelem je v co nejkratší době „překlopit“ do elektronického formátu co největší množství potištěného papíru. Jde-li o autory, jejichž dílo je zpravidla vydáno v několika shrnujících edicích, je to u instituce veřejné služby trochu zarmucující.

Předpokládalo by se, že jednotlivé tituly jednoho tvůrce, jehož dílo podstatně ovlivnilo dějiny české literatury a jehož bibliografie původních prací je už uzavřena, budou zpřístupňovány dle nějakého klíče. Nikdo od knihovny nepožaduje, aby vyvíjela činnost v parametrech výzkumné akademické instituce, ale jistě je přiměřené očekávat prostě nějak strukturované východisko – a nikoli libovůli a indolenci.

Vezmeme-li takové klasiky jako třeba Vítězslav Hálek, Karel Václav Rais nebo Fráňa Šrámek – a městská knihovna se přímo zaklíná starostí o školní dítka a snadnou dostupnost titulů tzv. povinné četby –, měl by každý pracovník MK určený pro „elektronizování“ literatury vědět, že díla jmenovaných autorů byla zveřejňována v různých dobách v různých typech vydání. Pokud to nevědí, měli by to vědět ti, kdo je výrobou e-knih pověřují a jejich práci kontrolují, a kdyby to náhodou ani oni nevěděli, měli by to definitivně vědět lidé na pozicích vedoucí oddělení akvizic, hlavní knihovník, vedoucí odboru knihovních fondů, nu, a snad i pan ředitel by to měl vědět.

Taková vědomost by pak rychle vedla k jednoduché úvaze: Přece nebudeme elektronicky šířit vybraná díla J. S. Machara, Boženy Benešové nebo Karla Čapka na způsob tahání králíků z klobouku, ale zvážíme, zda je zpřístupníme ve znění prvních vydání, nebo sáhneme po jiném hledisku. Co by takovým hlediskem mohlo být? Poslední vydání za autorova života? Souborná edice? A jaká? (Jen tváří v tvář diletantskému postupu MK dodávám, že pro účely, pro něž jsou zde e-knihy pořizovány, je myslím v zásadě lhostejné, které hledisko by knihovna vybrala – hlavně aby se ho pak držela.)

Nestalo by se pak, že např. S. K. Neumann se svými třemi souhrnnými vydáními – vydáními různé úrovně, ale to je téma, kterým bych „redaktory“ městské knihovny opravdu bez ironie nezatěžoval – by nebyl elektronicky zpřístupňován jednou dle prvního vydání, jednou dle neprodejné členské prémie jednoho nakladatelství a jindy dle Malé edice poezie nakladatelství jiného. (Podobně např. Ivan Olbracht, Karel Poláček.)

Samozřejmě že se vyskytují výjimky, zvláště tam, kdy se celé autorovo dílo nebo jeden jeho žánrový celek vešlo do jednoho svazku (Karel Toman, Richard Weiner), ten byl pak převeden do elektronického formátu a parcelován na jednotlivé tituly – jenže to jsou právě příslovečné výjimky, navíc kažené zatajováním jmen původních editorů a vytvářením nahodilých jazykových vysvětlivek, které vyvolávají dojem nechtěné komiky.