Akademik Ladislav Štoll (1902–1981) byl po konci komunistického režimu v roce 1989 představován ve zjednodušeném podání, jako postava s úzce omezeným intelektuálním horizontem, odpovědná za značné škody v české literatuře. V posledních deseti patnácti letech se však ukazuje, že černobílé vidění totalitní šedi už není udržitelné, že je třeba interpretační nánosy devadesátých let odstranit.

Tak nějak vypadá převažující historiografický narativ, který uvítal a ideálně vstřebal i biografii Vojtěcha Čurdy o celoživotním stranickém aparátčíkovi (od svých 44 let až do smrti byl Štoll nepřetržitým členem ÚV KSČ), rektorovi, předsedovi, profesorovi, ministrovi a řediteli, jenž ve volných chvílích markýroval literární činnost. Po lektorátech Jiřího Křesťana a Eduarda Burgeta ji v roce 2022 vydalo Nakladatelství Academia („s podporou Akademie věd České republiky“).

Kniha s eponymním titulem je opatřena podnázvem Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury 20. století, který je zřejmě nevykorigovaným residuem Čurdovy disertační práce Podíl Ladislava Štolla na formování československé kultury (na PedF UK vedla Ivana Čornejová). Doktorské studium takové věci vyžaduje, řekl bych, že úkaz nemírných pojmenování nikdo z účastníků formálního procesu už ani nevnímá, ale do tištěné verze proniknout neměl. V podstatě je to však jediné vážné pochybení výpravné publikace (406 stran hlavního textu doplněného čtyřicetistránkovou nerecenzovatelnou reflexí Štollova vnuka, televizního dokumentaristy Martina Š., s „přílohami z rodinného archivu“); několik věcných či spíše tiskových lapsů půjde jistě před druhým vydáním odstranit.

Jinak jde totiž o vzorné provedení disciplíny, které se stále ještě říká odborná, ale to je jen síla zvyku. Ve skutečnosti stojíme před průhlednou mystifikací neboli boudou. Jak se taková bouda staví? Čím dál víc triviálně vzdělávané, a tedy stále hloupnoucí populaci se podloží teze, že kritika pramenů je dnes už překonaný proces. Jeho zpozdilost spočívá v tom, že posuzování věcí vychází z osobnostního, zkušenostního aj. založení. Zatímco když řekneme, že předkládáme něco, co přesahuje mínění nějak zaujatého jedince, co reprezentuje mnohem spolehlivější bázi, tj. všechno, co jsme nalezli a co nijak nehodnotíme – vlastní soud nechť si vytvoří náš čtenář –, nárokujeme si aplomb rozumnosti, solidnosti, serióznosti. A to je ta bouda.

Obecenstvo je ovšem zasaženo úctou nebo pohnuto dojetím a v touze vytvořit si svůj vlastní názor vstoupí do boudy. Jenže bez rozeznávání, rozlišování a posuzování se žádná intelektuální činnost, a tedy ani činnost badatelská a spisovatelská, bohužel neobejde. To, co badatel zaklínající se bezpředsudečností předkládá, ve skutečnosti vychází vždycky z nějakého úsudku, a to přirozeně i tehdy, když žádné přímé soudy vyslovovány nejsou. V tom, co autor představuje, je napořád nějaký výběr, neboť nikdy nelze shromáždit a vyslovit „všechno“.

Jsou-li proti boudě vznášeny námitky, jež přesahují tzv. dílčí výhrady, badatel „nezatížený minulostí“ a publikum, jež mu aplauduje – v případě Čurdova Štolla jde ovšem o potlesk poměrně mdlý až zklamaný –, se snaží ulámat námitkám hroty tím, že právo na ucelenou (případně objektivní nebo komplexní) biografii reklamují jako nezadatelné i u osobností řekněme rozporuplných. To je bouda takříkajíc na druhou. Nikdo nikdy netvrdil, že by se o postavách např. komunistických potentátů neměly psát biografie.

Úskalí Čurdovy knihy je v tom, že je to práce bez jediného původního nápadu, bez jakékoli invence (včetně kapitoly o Třiceti letech bojů, která přitom strhla i rezervované recenzenty), vášně, zaujetí, psaná úmorným jazykem, v němž résumé dobových dokumentů a autorská řeč nerozlišitelně splývají, a zdá se, že autor ani neví, že je stavitelem boudy. Neumím odolat a obrátím se k pasáži o Štollově práci O tvar a strukturu v slovesném umění, vlastně jediné autorově knize, která ve chvíli svého vydání (1966) mohla být vystavena relativně otevřené kritice (Milan Schulz v Orientaci č. 4 ji dokonce komentoval parodickými glosami, které si i po půlstoletí zachovávají jiskrnost). Vojtěch Čurda představuje na stranách 357–359 Štollův spis takto (podmětem v následujících citátech je LŠ, jehož jméno vypouštím): „Jako polemiku se strukturalismem koncipoval… vyrovnával se jak s dědictvím ruské formální školy, tak Pražského lingvistického kroužku… Formalistické myšlení mělo kořeny… Hlavním úskalím ruského formalismu byla snaha… sice ocenil jisté výsledky… jejich pohled však považoval za překonaný… Podobně odmítl výklad díla…, a naopak jeho tvorbu prezentoval v kontextu… načrtl i své výhrady vůči… kritika se soustředila i na… Spojení mezi oběma proudy viděl v… Je pozoruhodné, že v rámci marxistické kritiky strukturalismu zmínil i Kalandrovy recenze… Tyto zmínky tak lze vnímat i jako jistou latentní formu snahy o rehabilitaci části Kalandrova odkazu… [nemohu za touto větou neumístit: sic] Celá tato monografie je zároveň Štollovým vědecky nejpropracovanějším dílem, které vzniklo po studiu odborné zahraniční literatury…“

To není – na rozdíl od Orientace z roku 1966 – parodie. V témže modu podává Čurda následný ohlas Štollova vědecky nejpropracovanějšího díla. Je to, jako na všech předchozích a následujících stranách, důsledně nediferencující („nehodnotící“), nic nerozeznávající defilé, ve kterém vše před čtenářovýma očima splývá v líně se vlekoucí proud, v němž jednou jeden říká to a ten druhý zas ono – a to všechno dohromady má být ono formování kultury ve 20. století. Ideologická (údajně „antikomunistická“) předpojatost devadesátých let je zdá se definitivně odstraněna.