Edice díla Ladislava Klímy uspořádané Erikou Abrams jsou pro svou pečlivost po právu oceňovány, ale současně přinášejí cosi cizorodého, zvláštního, „zatroleného“. Tento dojem neobvyklosti jde zčásti na vrub výrazné a sršaté dikci vydavatelských komentářů, částečně se na něm podílí vlastní způsob edičního zpracování. Tak i svazek č. 3 Sebraných spisů Ladislava Klímy (v plánu šestidílného souboru vydaný jako čtvrtý) nazvaný Svět atd. (Praha, Torst 2017) prezentuje vydávaný text sporně.

Co u všech svazků upoutá zprvu, je text bez modernizace pravopisu. Přístup ponechávající zastaralý či autorův zvláštní způsob psaní sice vzbuzuje dojem něčeho nezvyklého, ale ve skutečnosti má u nás dlouhou a slavnou vydavatelskou tradici. Můžeme tu připomenout předválečná vydání díla Karla Hynka Máchy či edici Karla Janského z roku 1948, z novější doby například vzpomínky Šimona Welse U Bernatů, připravené Zbyňkem Hejdou (poprvé samizdatově 1987, naposledy tiskem 2011). Za takovým postupem stojí přesvědčení, že osobitost autorova textu utváří také jeho „vnější“, grafická podoba a že dílo zůstává běžně srozumitelné i navzdory postupujícím pravopisným reformám.

Klímova editorka ovšem vydávaný text nepodává doslovně podle zvolených výchozích vydání, nýbrž kriticky odstraňuje chyby. V právě vydaném svazku na tom však nepřestává a například text knihy Svět jako vědomí a nic, u nějž se nedochoval rukopis, přibližuje předpokládané autorské podobě. Odstraňuje tak z textu jevy, které podle ní jdou na účet redaktora Klímovy knižní prvotiny z roku 1904, ale Klíma, tak jak ho zná ona, by dané slovo psal jinak. S oporou o toto přesvědčení tedy editorka mění na některých místech psaní, které je dle ní „neklímovské“ (např. myšlénka na myšlenka či systém na system atp). Jakkoli je takový postup opřen o dokonalou znalost veškerého autorova díla, nepokládáme jej za přiměřený. Domníváme se, že pokud nejsou k dispozici autografy, je korektnější zachovat text v podobě, v jaké byl za Klímova života publikován, a o pochybnostech, jako jsou např. předpokládané redakční zásahy, pojednat v komentáři.

Výchozí Klímův text totiž u daných jevů kolísá. V textu prvního vydání Světa jako vědomí a nic se objevuje třeba psaní X jak bez tečky, tak s tečkou, myšlenka i myšlénka ad. Předpokládaný tehdejší redaktor podle dnešní editorky by tedy musel domnělé jednotné Klímovo psaní někde měnit, ale jinde ponechávat. To se jeví jako značně nepravděpodobné. Editorka ale přitom text vyrovnává ve prospěch hypoteticky jednotně píšícího Ladislava Klímy, u nějž jinak předpokládá značnou libovůli, kterou při přípravě k vydání chrání. K tomu je třeba říci: každá taková restituce autorského textu musí nutně zůstat na půl cesty, jelikož bez jiného pramene nelze identifikovat všechny potenciální redakční vstupy. Podává se tak text, jenž nemá historickou identitu, což sice není konec světa, ale ve spisech, které se zaklínají autentickým autorovým slovem, je to přístup až nebezpečně ošemetný.