Postihnout komplexně osobnost Petra Rezka (9. 1. 1948 – 8. 11. 2022) je takřka nemožné. Mnohovrstevnatost jeho osobnosti jako by dokládaly pseudonymy Caruso, Petrus Corrodus, André Klokoč, Jan Slza a další. K jeho zhodnocení by snad byl vhodnější seminář či konference, jen je třeba zdůraznit, že Petr Rezek se zabýval nejen filozofií a výtvarným uměním, zvláště sochařstvím a architekturou, ale v jeho zorném úhlu se ocitalo i malířství nebo jiné techniky. Díval se vždy očima filozofa, resp. fenomenologa, jeho pohled však nepostrádal „nadšení“, zvláště u některých staveb a architektů.
První setkávání autora tohoto nekrologu s Petrem Rezkem probíhalo v devadesátých letech 20. století v Ústavu pro klasická studia, kam Petr často zavítal. Zde, v Máchově ulici na Vinohradech, započalo autorovo poznávání této mimořádně pozoruhodné osobnosti, a to z blízké i nejbližší vzdálenosti, dokonce z pozice přímého podřízeného.
Ve svém nakladatelství vydával Rezek práce řeckých autorů, pochopitelně nejen filozofů. Homérovy svazky Ílias a Odysseia přeložené Otmarem Vaňorným, Aristotelovo dílo přeložené Antonínem Křížem, nebo novější, i vlastní překlady. Za Aristotelovu Fyziku získal první cenu v soutěži o Nejkrásnější knihu roku 1996. K dalším zásadním počinům patřilo vydání knihy Za novou architekturu od Le Corbusiera, přeložené Pavlem Halíkem (2005). Petrovu bibliografii do roku 2003, včetně překladů, ediční a redakční činnosti, nalezneme v knize K teorii plastičnosti (Triáda 2004, zpracovala Eva Fialová).
Z pozdějších článků by rád autor vyzdvihl jeden, který jasně ilustroval názor Petra Rezka na architektonickou tvorbu. V příspěvku Le Corbusier 1920–1928: Havran nebo Havranář (Umění č. 6/2006) zdůraznil Corbusierovu tezi, že architektura musí vzrušovat. A toto citové vzrušení nemíří ke kýči, ale k vznešenosti.
Sebrané spisy, včetně starších prací, začalo v 21. století vydávat nakladatelství Jana Placáka Ztichlá klika. Zde bychom našli nejen filozofické a výtvarně teoretické práce, ale například též Carusovu operní hlídku, zacílenou na stejnojmenný žánr. Dílo Petra Rezka bylo několikrát oceněno, roku 2010 získal Cenu Toma Stopparda za publikaci Architektonika a protoarchitektura, roku 2015 Cenu F. X. Šaldy za knihu Proklouznutí neboli smrt.
Podnětné bylo rovněž pozorovat Petra přímo při zkoumání architektury „v terénu“, tedy na mnoha oficiálních, polooficiálních i zcela soukromých exkurzích. V Bassano del Grappa, po prohlídce mostu Ponte Vecchio, který navrhl Andrea Palladio, prohlásil (s místním produktem v ruce) něco v tom smyslu, že všude to bylo krásné, ale zde je to jako v ráji.
Jako zásadní lze označit činnost pedagogickou. Petr Rezek vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na Akademii výtvarných umění v Praze, a v neposlední řadě na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Zde měl autor tohoto příspěvku čest v jeho kolektivu pracovat a poznat ho zblízka. Na studenty působil přísně, ale každopádně se snahou naučit je přemýšlet nad problémem a formulovat myšlenky. Důkladně formulovat myšlenky. Dalo by se říci, že se celý život snažil rozlišovat mezi věcností a nevěcností. To platilo v publikační tvorbě i v pedagogické práci. A toto rozlišování přenášet i na ostatní.
Z jeho článků a vyjadřování prosakovaly často i politické názory, někdy míněné více méně v nadsázce, ale podpis pod prohlášení Nepraktická výzva, které upozorňovalo na duchovní vyprázdněnost, cynismus i relativismus společnosti a v zásadě požadovalo obnovení monarchie (Babylon 5. 1. 2018), myslel zřejmě zcela vážně.
A ještě je nutno dodat, že bez Petra by nikdy nevznikl projekt architektonického pavouka, sledující vztah učitelů a žáků na školách architektury. Pro pavouka napsal i úvodní text.
Je to moc smutné, již nikdy neuslyším krákoravý smích. Sbohem, Petře.