Na první setkání se nezapomíná! V případě Václava Petrboka jsem se na něj před lety – po zprostředkování Hanou Šmahelovou – obrátil se žádostí o vedení diplomové práce. Poněkud nesměle jsem vykoktal svoje germanobohemistické záměry. Během následného oťukávacího vyptávání jsem nějak do proudu řeči zakomponoval středoškolská léta na mladoboleslavském gymnáziu, a snad abych ukázal, že se v tématu alespoň trochu orientuji, špitnul jsem, že tam v hloubi 19. století studoval Leopold Kompert. V tu chvíli se formální rozmluva zhroutila v zaujaté povídání o Moritzi Hartmannovi, Siegfriedu Kapperovi, Isidoru Hellerovi, Franzi Koblerovi, zkrátka dalších pojizerských výtečnících německého jazyka.

Ačkoliv se naše sociální role v průběhu let proměňovaly, z vedoucího diplomové práce se stal – krásně česky řečeno – „Doktorvater“ a z pana doktora Petrboka kamarád Václav, nadále vždy pro mě setkávání a diskuse s ním znamenaly a znamenají nahlížení do téměř bezedné studny vědomostí o leckdy nečekaných souvislostech české literatury v teritoriálním vymezení, o síti vztahů autorů a děl kanonických a zcela zapomenutých, o změnách jazykových kódů a interkulturních přechodech dobových aktérů, prostě o tom, co germanobohemistiku dělá germanobohemistikou.

Kromě Václava lexikografa (není náhodné, že většina našich vášnivých diskusí bývá prokládána ověřovacími úprky jednoho z nás pro Lexikon české literatury), odpovídajícího (takřka) na vše, co jste kdy chtěli vědět o germanobohemistice, ale báli jste se zeptat, se mi v souvislosti s Václavovým odborným působením vybaví ještě dva aspekty, které k němu nedílně patří a pro něž si ho opravdu vážím.

Za prvé je to dlouhodobá snaha vnášet germanobohemistická témata do veřejného prostoru. Nemám tím na mysli pouze akademické prostředí, kdy se založením Germanobohemistického týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v jehož čele Václav stojí, otevřela možnost nahlížet dějiny české literatury z teritoriální perspektivy, ale stejně tak i ochotu k popularizační činnosti. Jednou je to pořad pro rozhlas, jednou spolupráce na naučné stezce v „Kafkově“ Třešti, jindy zase přednáška pro středoškoláky…

Za druhé mě ještě jako studenta pregraduálního stupně vzdělávání velmi ovlivnila Václavem jasně signalizovaná otevřenost k diskusi, jak souhlasné, tak i polemické, a zcela přirozeně pociťované právo věcně kritizovat a současně být kritizován. Když se totiž řekne Václav Petrbok, právě slova jako ochota a otevřenost budou charakteristiky, které mě vždy napadnou jako první.