Pod názvem LITERATURA vystavil Viktor Karlík na přelomu let 2021 a 2022 v pražském DOXu soubor soch a objektů z posledních deseti let, v němž originálním způsobem propojil oblast výtvarné a literární tvorby a předložil veřejnosti své „přemýšlení o literatuře prostřednictvím sádry, železa, bronzu, mosazi, dřeva, betonu, pryskyřice, litiny a jiných materiálů“. [1]

Literatura nejen od počátku zásadně ovlivňovala jeho osobní a umělecké postoje, ale Karlík je s ní srostlý v podstatě po celý život, neboť jeho vedlejší profesí je redakční práce a typografická úprava. Jako redaktor mimořádně citlivě vnímá význam textu, jako typograf umí docenit výrazové možnosti písmových znaků. Výtvarné a literární postupy do jisté míry spojoval vlastně od počátku své tvorby – už v rané undergroundové etapě „podzemních prací“, související s vlnou neoexpresionistické divoké malby, spontánně vkládal do svých obrazů psané sentence. V roce 2010 zveřejnil cyklus Typografiky, v němž osobitým autorským písmem pojednal citáty svých oblíbených umělců. Mimo jiné i výrok Zdeňka Palcra, sochaře, jehož asketický tvarový minimalismus i nekompromisní etické postoje jsou Karlíkovi blízké: „Ti, co ztělesnění obrazem a sochou opouštějí, vydávají se nepodstatným významům.“ [2] Cyklus LITERATURA, který na Typografiky bezprostředně navazuje, pak logicky přechází od „ztělesnění obrazem“ k „ztělesnění sochou“.

Karlík zde představuje své literární lásky a pokouší se výtvarnými prostředky vztáhnout k jejich tvorbě. Zhmotňuje nejen slova a věty, ale i myšlenkové poselství umělců, s nimiž se sžil nebo které považuje za klíčové. Někdy je ve svých objektech a sochách cituje, jindy vychází z jejich jména či iniciál, případně z názvů jejich prací. Vynalézavě propojuje možnosti výtvarného a literárního sdělení a škála jeho nápadů je široká a pestrá. Promyšlenou volbou použitých materiálů a precizních technologických postupů, svérázných symbolů a výtvarných metafor se mu daří vystihnout povahu díla i význam zvolených osobností, podat jejich nepopisné, ale přesvědčivé portréty: Ano, tohle je přece esence z Koláře, Sekala či Kafky, poznávám taky Kubištu a Boudníka, Hrabal a Bondy jsou zde i se svými šrámy, Magor je opravdu zkratovač – a dada jako elektrická plotýnka bezdotykově napájená shůry, to se opravdu povedlo!

Musím přiznat, že ke knižní verzi cyklu LITERATURA jsem byla spíš rezervovaná. Připadlo mi to zpočátku jako trochu estétská hra, umění vydestilované z umění. Jestliže Platon prohlásil výtvarné dílo za stín stínu, byly by tyto práce jen stíny stínů stínu. Neláká mne představa krajiny, kde rostou místo stromů písmena, mám radši skutečnou klenbu větví.

Ale přímé, nezprostředkované setkání s Karlíkovými objekty a sochami změnilo můj úsudek. Když vnímám bytelnost Železné abecedy, je to jiné než vyfocené litery rozestavěné na podložce. Mohu vyznávat jiné autory i jiná díla, ale nemůžu neocenit tu intenzitu Karlíkova vztahu k poezii – a taky způsob, jakým je vyjádřen.

Od mládí se učíme o básnících a spisovatelích, seznamujeme se s jejich díly – jenže kvůli tomu oni přece netvořili. Psali, aby zůstali živí, chtěli sdělit to, co bylo v jejich životě nejpodstatnější, dotknout se nás, podat svědectví. Viktor Karlík nečte, aby poznal, ale aby prožil. Vnímá citlivě a kriticky, a hlavně jde do hloubky. Poezie je pro něj pochodní, plamenem, který hoří, svítí a zažehuje nové ohně, básník anténou zachycující signály a výboje z éteru. Je člověkem, do něhož se Dostojevskij vpálil jako cejch, kterého Céline oslnil svou vnitřní urputností a Witold Gombrowicz svým pojetím formy. Rimbaud ho zasáhl jako „mohutný výbuch, který změnil poezii“ a Baudelaire zaplavil energií, jež „vyvolává v mozku záři“. [3]

Tuto energii Karlík dokáže nejen rozeznat, ale i zpřítomnit a předávat dál. Poukazuje na váhu slov či myšlenek a dává jim fyzické bytí, aby mohly reálně působit v naší žité skutečnosti. „Čím jsem starší, tím více chápu význam modlitby. Když pocítíš písmena abecedy jako samostatné plastické objekty, ohmatáš si to, z čeho sestávají slova,“ [4] přiznává v komentářích k výstavě. Jeho práce podávají svědectví, že literatura stále může být reálnou silou, hluboce zasahující a proměňující život. Ale také upozorňují na to, že jen texty s tímto účinným vnitřním nábojem mají nárok zvát se uměním slova.

Na otázku „Co pro vás znamená literatura?“ odpovídá Karlík: „Opěrný bod, zdroj energie a inspirace a také oblast, kterou je potřeba chránit.“ [5] Nestaví proto jen „privátní pomníky“ a pamětní desky svým uměleckým láskám. Zdůrazňuje i potřebu rozlišovat hodnoty a vymezuje se vůči konjunkturální a konzumní produkci. Jeho kritéria nejsou jen estetická, hlavní důraz klade na etiku tvorby, která zpravidla hodnotu díla podmiňuje, i když ji nemusí vždy zaručovat. Autoři, k nimž se jeho objekty a sochy vztahují, jsou většinou umělci, kteří chápali svou práci jako životní poslání a nebyli ochotni podřídit ji úspěšné kariéře, společenské objednávce či byznysu, kteří „zůstali sami sebou“. [6] Protilehlé straně kulturní scény je věnován například Pomník receptivní kultuře a zejména Kabát Anticharta z roku 2019. Karlík chápe umění jako svědomí společnosti. Antichartu ironicky prohlašuje za největší umělecký manifest dvacátého století, protože tolik podpisů umělců a kulturních pracovníků neneslo snad žádné z kolektivních programových prohlášení, jimiž umělci deklarovali své postoje. Na toto nezáviděníhodné prvenství poukázal objektem, v němž vzal doslova lidové rčení „má z ostudy kabát“, a z látky potištěné seznamem signatářů smutného dokumentu strachu, servility a prospěchářství pořídil skutečný plášť.

„Být lampou, toužil bych svítit i jinam, než mi určil inženýr,“ [7] komentoval Karlík svůj cyklus Lampy, s nímž některé objekty cyklu LITERATURA souvisí. Jako umělec vychovaný undergroundem nepatří Karlík k autorům, kteří se pohodlně zabydleli na výhodných pozicích, a jeho tvůrčí postoje nezapřou podvratný příklad Marcela Duchampa. Čerpá nejen z jeho nalezených objektů, bořících tradiční vymezení pojmu umění, ale inspiruje ho především Duchampovo postavení mimo institucionální a akademizované struktury uměleckého světa. Jeho legendární proroctví „The great artist of tomorrow will go underground“, přednesené roku 1961 na konferenci o budoucnosti umění, připomněl už v rámci Typografik a v souboru kanálových poklopů Hlasy z podzemí, který je součástí cyklu LITERATURA, ho pak zopakoval v trojrozměrné formě. Výrok, jímž Duchamp reagoval na komercializaci avantgardní scény, kdy se umění stávalo výnosnou „komoditou“ a umělci se pohotově přizpůsobovali novým trendům prestižních galerií, podle Karlíka nejen „dokonale vystihuje osudy skutečných osobností kultury a jejich děl v totalitních režimech druhé poloviny 20. století“, [8] ale neztrácí aktuálnost ani v desetiletích polistopadových, kdy politický tlak nahradily komerční pobídky a lákadla mediálního ohlasu.

Nový cyklus Viktora Karlíka se nevztahuje tolik k dějinám moderní literatury, jako k situaci umění tady a teď. I když máme úředně svobodu slova a „všechno je dovoleno“, skutečně svobodná, vnitřně nezávislá umělecká výpověď zdaleka není samozřejmostí. Zjednodušující materialistické představy, že umění v každé historické epoše slouží panující politické moci, mají v akademické uměnovědě stále silné pozice a služebných duší či ctižádostivců, kteří se nechají nést dobovými konvencemi, se najde vždycky dost. V současném „kulturním provozu“, kdy se literatura šitá na míru grantovým agenturám nečte, nýbrž konzumuje cílovými skupinami, proto mohou být Karlíkovy Knižní opékače či Knižní grill pomůckami nanejvýš užitečnými a aktuálními. Pro vícenákladovou produkci může posloužit prototyp Knižního krematoria.

[1] LITERATURA: Noviny RR, vydáno k výstavě v DOXu 2021, s. 3.

[2] http://www.viktorkarlik.cz, záložka Typografiky – Nápisy.

[3] Noviny RR, s. 21.

[4] Noviny RR, s. 4.

[5] Noviny RR, s. 3.

[6] Noviny RR, s. 9.

[7] Viktor Karlík, Světla města, Revolver revue, Praha 2010, s. 20.

[8] Viktor Karlík, Hlasy z podzemí, Bubínek Revolveru 2. 3. 2015.