„[…] se ptám: proč by nebylo možno po spisovatelově smrti upravit text ‚v autorově zájmu‘ ([…] když […] úpravy […] zaznamenány), […] v případě, že […] k tomu […] sám […] nedostal příležitost?“ Takto se po našem očividně blahodárném prokrácení, k němuž jsme autorce také nedali příležitost, ale jež se zde přesně, jak sama požaduje, zaznamenává, ptala Olga Hostovská v závěru svého odborného textu opatřeného titulkem „Kritické“ vydání a jeho úskalí. Její zamyšlení bylo nedávno publikováno v časopise Slovo a smysl (č. 37/2021), zbývá pokusit se na ně odpovědět, když už si redakce časopisu zřejmě myslí, že je pro mezioborová bohemistická studia prospěšné.

Autorka ve svém textu, který se pohybuje někde mezi vzpomínkami, životopisem, úvahou a polemikou, píše o přípravě textů Egona Hostovského a jak se úpravami autorova jazyka pokusila jeho texty zpřístupnit čtenářům. Zjištěné nedostatky v Hostovského jazyce zaviněné vývojem, jindy osudem emigranta opravovala, a tak zde popisuje a příklady ilustruje svou metodu redigování díla již zesnulého autora. Nejprve se v textu jakoby podiví, že ona, která „učila češtinu v 7. třídách základní školy v Novém Kníně v letech 1959–60“, kde „pravopis procvičovali na začátku každé hodiny“, se v referátu Štěpánky Paškové v roce 2018 dozvěděla, že její přístup k přípravě Hostovského díla je „kamenem úrazu“. Nakonec se ale „uklidní“, vždyť ani editoři Němcové Babičky „nezaujali jednotné stanovisko“, a hlavně: současní odborníci „nemají žádné praktické zkušenosti ani s redakční praxí, ani s vyučováním pravopisu.“

Problém možná tkví zrovna v tom, že výuka pravopisu a redakční praxe nejsou sice zanedbatelné zkušenosti, ale jsou to činnosti, které se s ediční přípravou někde sice prolínají, ale ve většině naopak frapantně míjejí. Říká se tomu dělba práce. Editor kritického vydání nepřistupuje k dílu svého autora ani jako učitel základní školy v Novém Kníně, ani jako redaktor, jenž pomáhá autorovi vyjádřit nejlépe, co by asi tak chtěl říci a aby mu čtenář rozuměl. To je alespoň v tomto ohledu rozdíl mezi kritickým vydáním, jak si je nejpozději od šedesátých let minulého století definujeme, a adaptací či překladem. Žádný obor se ostatně neposunuje vpřed díky skleróze. Zásadní pochyby o počínání Olgy Hostovské byly formulovány již před čtvrt stoletím v článku Zuzany Dětákové (KPRR č. 8/1997), autorka by tedy nemusela být až tak šokovaná, že se její ediční příprava také v roce 2018 posuzovala negativně. Možno je sice ledacos, také adaptovat text zesnulého autora, nicméně se zde nenaráží na „úskalí kritického vydávání textu“, nýbrž na nebezpečnou stěnu nerozlišujícího nepochopení.