V nakladatelství Triáda vyšel v uplynulých dnech výbor z básnické tvorby Vratislava Färbera s názvem Lyrika. Antologie, již sestavil spolu s básníkem Robert Krumphanzl, obsahuje básně z let 1975–1988, tedy z doby, kdy Färber publikoval pouze v samizdatu. Některé kvality Färberovy poezie, jež vychází knižně poprvé, postihnul ve svém posudku z počátku devadesátých let Emil Juliš. Posudek dochovaný v básníkově pozůstalosti uložené v LA PNP, jenž se druhým až čtvrtým odstavcem kryje s Julišovým textem publikovaným v revue Iniciály z října 1991, při této příležitosti zveřejňujeme:

„Už Edgar Allan Poe si stanovil ve své Filosofii básnické skladby hlavní faktory: délku básně, která má odpovídat krátkodobosti lidského vzruchu, a smutek, který je podle něho nositelem krásy, toho jádra a atmosféry básně, působivým zdrojem smutku pak je smrt.

I u Vratislava Färbera je nositelem estetického působení smrt, vědomí cesty k ní, její neodvratitelnost. Färberovou múzou není však mrtvá milenka, ale sama smrt nebo jeho vztah k ní – jako by ho provázela na každém kroku. Svědčí o tom velmi častá frekvence tohoto slova, ale i jeho ekvivalentů a eufemismů. Texty básní jsou jimi protkány, často nově tvoří jejich strukturu: – sypeš mne hlínou, podzime – přes tvář zem přetáhnout – jsi pohár, kterým pije tma – odtud půjdou až do nikam…

O absolutizaci smrti a básníkova vztahu k ní svědčí i nepřítomnost slov jako umírání, utrpení, nemoc, žalost. Smrt tu figuruje bez příčiny, bez okolností, bez následků. Ona sama je příčinou básnického zaujetí.

Výrazným znakem Färberovv poetiky je eufonie, hudebnost. Ne že by to byl jev, který by byl cizí i jiné poetice, ale u Färbera je to fenomén. Ústřednímu motivu jeho básní, smrti, odporuje jenom zdánlivě. Právě spojení tématu smrti s eufonií završuje jeho poetiku (připomíná obrazy s námětem tance smrti). Jeho eufonie je podivně osobitá, spolu s významem často rafinovaně narušovaná: rytmus, rým, aliterace, umné zvukové zakončení veršů suplující rým, překvapivé asociace a spojení slov, novotvary – zkrátka hra, v našem případě nejen hra s poetikou, ale hra se smrtí. Hra se smrtí, jejíž součástí je někdy vedle průvodního (krásného) smutku také ironie a sebeironie.

Po všem volném verši, prozaizaci verše, avantgardě, experimentální poezii je tu moderní mutace symbolismu či dekadence. Jak nás dovede poezie často překvapit! O tom nás nedávno přesvědčilo umělecké hnutí postmodernismu, znovuobjevení secese apod. Pro mě je Färberova poezie svědectvím odporu k poezii normalizačních let, poezii oficiálních básnických mafií a samozvanců velké tradice. A zajisté také celé doby, která tuto tak zvanou poezii zrodila. (Však také Färberova poezie nevyrostla na těchto luzích.) Jeho poezie svědčí o reakci svobodného ducha a o snaze po jiné poezii. Jeden úryvek, který o tom svědčí výslovně, uvádím:

copak je mi po národu
který nechá hrobní vodu
sáknout do křídel!

Ne, není to pohrdání ani únik, je to obžaloba a výraz touhy po změně. Svědčí o tom jeho tehdejší, vlastně skrytý život, i jeho dnešní aktivita.

A básník, i když píše o smrti, píše vlastně o životě; jeho báseň je tvořivostí, a dobře vytvořené dílo je radost, i když podstatné vidění světa zůstává. Neruda začínal také Hřbitovním kvítím. Význam poezie není v její angažovanosti ideologické, ale v angažovanosti tvůrčí, která se skrze člověka obrací k člověku. – Jedno je však zřejmé: sbírka je monotematická, přejme básníkovi, aby bezpečně nalezl a rozpoznal svou další cestu.“