Z avizovaného pětisvazkového souborného literárního díla Františka R. Krause byl v nakladatelství Cattacan v letošním roce vydán již jeho druhý svazek, soubor reportáží A přiveď zpět naše roztroušené… Druhé vydání celku původně komponovaného autorem a vydaného v roce 1946 jako Krausova knižní „druhotina“ připravili k novému zveřejnění Stanislava Findejsová a Vladislav Dudák za spolupráce autorova syna Tomáše a vnuka Davida. Edici byla – podobně jako v případě prvního svazku souboru (Povídky ze Svrabové čtvrti, 2020) – věnována značná péče, ať už jde o doprovodné texty, poznámkový aparát, ilustrace (Ivan Bukovský), či vlastní polygrafické zpracování. Přes tyto klady není vše v edici zcela „košer“.

Osudy novináře Františka R. Krause (1903–1967) připomenula širšímu publiku naposledy například publikace Romana Cílka Tisíce obyčejných smrtí (P3K, 2011), která však byla připravována ještě v šedesátých letech za Krausovy spoluúčasti. Do té doby byl Kraus znám pravděpodobně především jako autor románu Kat beze stínu, o jehož vydání z pozůstalosti se postarala v první polovině osmdesátých let Jazzová sekce (znovu vydán 2003). Kraus byl osobností pohybující se v letech první republiky v česko-německém kulturním provozu (i po válce pracoval v ČTK a Československém rozhlasu do doby, než byl na počátku padesátých let míst zbaven). Za války byl odvlečen ve vůbec prvním transportu do Terezína, byl členem komanda, které pohřbívalo mrtvé z Lidic, prošel Osvětimí a dalšími koncentračními tábory, uprchl z pochodu smrti, oklikou se dostal před koncem války do Budapešti – právě tuto pouť Kraus vylíčil v knize A přiveď zpět naše roztroušené… Ještě před jejím vydáním, již v létě roku 1945, vydal první knihu-svědectví o holocaustu Plyn, plyn…, pak oheň (znovu vydáno 2013). Autorovou třetí knižní prací je román David bude žít, který vyšel již po únoru 1948 nákladem družstva Mír, následoval po něm další román (tentokrát ze Sudet) Proměněná země (1957). V padesátých letech získal místo na Židovské náboženské obci a dále publikoval (často kryt pseudonymem). Z tohoto období pocházejí prózy, které v roce 2020 přinesl první svazek souborného vydání z nakladatelství Cattacan, jenž dostal podtitul Zmizelý svět židovské Prahy.

Krausovy autobiografické reportáže zcela jistě patří k umělecky cenným zpracováním tématu holocaustu. Jejich autor umí zachytit mluvené slovo, pro vystižení popisovaných situací zdatně používá novinářskou zkratku. Je především svědkem, ale nechce nudit deskripcí, spíše sází na vyvolání atmosféry. Nové vydání přispělo jednak nemalým poznámkovým aparátem (významný podíl mají medailonky jednotlivých zmiňovaných osob), současně též několikastránkovým Jazykovým, věcným a topografickým slovníčkem. Jelikož značná část textu knihy je věnována Terezínu, rozhodli se vydavatelé na závěr svazku připojit stručný popis historie ghetta z pera Vojtěcha Blodiga, který taktéž sestavil legendu k Plánku terezínského ghetta, přetištěnému na předsádkách.

Edici byla tedy věnována nemalá péče, nicméně nemělo by to zastřít otázku základní: Jaký text vydavatelé vlastně čtenářům nabízejí? Letmé srovnání prvního vydání z roku 1946 s novou edicí ukazuje na zjevnou nevyjasněnost edičního přístupu. Vydavatelé na straně jedné obklopí vlastní Krausovy reportáže doprovodnými texty, vypracují rozsáhlý vysvětlivkový aparát, sestaví slovníček, na straně druhé však k vlastnímu autorovu textu přistupují spíše „redakčně“ než „edičně“. Nelze tvrdit, že jakákoliv intervence do textu uzavřeného díla je zapovězena, avšak lze si pravděpodobně klást nárok na to, aby v edici tohoto druhu byly zásahy do textu jasně zdokumentovány. Editoři přitom o některých náležitostech zřejmě vědí, když v ediční poznámce (s. 299) podali informaci, jak text nově strukturovali. Podobně se o přesnost pokoušejí i v případě zdůvodnění eliminace jedné kapitoly (nezdá se jim, že by obsahově a chronologicky zapadala do běhu textu, a my dodáváme: mohla být ovšem alespoň přetištěna v aparátu…) a při vysvětlení „lepší chronologické návaznosti“ jednotlivých kapitolek (není ovšem pravda, co uvádí ediční poznámka: že by vydavatelé posunuli pouze tři z nich).

Zmíněná úprava textu se opírá o tvrzení, že „byly napraveny omyly v redakci prvního vydání“, ve skutečnosti je zde ovšem patrná snaha autorův text „vylepšovat“. Nemáme přitom na mysli běžnou pravopisnou úpravu, narovnání interpunkce, opravu tiskových chyb apod., nýbrž těžko odůvodnitelné intervence do výchozího textu. Tak se z „hrdinné matky“ stane „ubohá“ (s. 102), „cizí novináři“ se promění na „mezinárodní“ (s. 117), z „jednoho města“ (tj. Terezína) je po ediční úpravě „jedno malé město“ (s. 127) – mnohé z takovýchto úprav jsou prostě a jen zbytečné.

Ještě větší váhu lze ovšem přisoudit těm zásahům do textu, které jdou na vrub tendenci napravovat historické skutečnosti, respektive tu jejich podobu, jak ji vidí autor. Jsou to nijak nevyznačené zásahy náležející do stejné skupiny jevů, jež v mnoha jiných případech editoři řeší v poznámkách (např. když revidují Krausovy informace o Treblince v poznámkách na s. 235–236). Uveďme jeden zásah editorů jako příklad: V kapitole Okrašlovací spolek (s. 117–119), která popisuje atmosféru návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže (mj.: Kraus v původním textu píše o Dánském červeném kříži – i toto editoři upravují) v Terezíně, je v novém vydání jedna „výčtová“ věta zakončena: „…malby světoznámého Holanďana Jo Spiera.“ V prvním vydání ovšem nacházíme pokračování této věty: „…Jo Spiera, mimochodem člena holandské NSDAP, který byl nyní pánem ghetta.“ Vydavatelé tuto pasáž mlčky vypouštějí a k malířovu jménu připojují poznámku, která věcně uvádí fakta o Spierově vynucené „zkrášlovací“ spolupráci v Terezíně i o jeho (po válce neprokázané) kolaboraci. Proč tedy musel být takto retušován Krausův dobový pohled na tohoto spoluvězně?

Tyto nesrovnalosti kazí dojem z jinak velmi pěkné edice, která doufejme nezůstane v řadě poslední, a čtenáři se brzy dočkají reedic dalších Krausových literárních prací – snad jen edičně připravených koncepčněji.