V minulém týdnu byl na internetových stránkách Institutu pro studium literatury zveřejněn rozsáhlý posudek z pera Marie Škarpové na jeden z posledních svazků edice Česká knižnice, výbor z díla Fridricha Bridela Hymny, písně, legendy, který edičně připravil a komentoval Jan Linka. Autorka posudku snesla řadu výtek proti edičnímu pojetí svazku. Její série výhrad k Linkově interpretaci Bridela zřetelně ukázala, jak moc se přístupy obou těchto bohemistů, pracujících na stejném poli barokní literatury, co se týče východisek, liší. Do tohoto povýtce odborného sporu nechci vstupovat, musím ovšem z pozice předsedy redakční rady České knižnice reagovat na jinou okolnost ediční přípravy tohoto svazku.

Nečinil bych tak v případě, kdyby se autorka recenze v závěru svého posudku neobracela přímo na Českou knižnici, a už vůbec bych nereagoval, kdyby se v jejím posudku objevila alespoň zmínka o prehistorii bridelovského svazku v České knižnici.

Marie Škarpová, jež Linkově pojetí vytýká to, že je tak trochu ze staré školy, se táže, co je vlastně dnes cílem České knižnice, zda konzervativně udržovat představu o kánonu české literatury, anebo ho „podrobovat […] revizím a kritickému čtení“. S klidným srdcem by se dalo na položenou otázku odpovědět, že cílem České knižnice je dosáhnout průsečíku obou vymezených pólů. Za podstatnější považuji vytknout si před tento cíl ještě jeden bod, a to snahu redakčního týmu o realizaci kvalitních, koncepčně řešených, na vydavatelskou tradici navazujících a fundovaně komentovaných (a solidně posléze redigovaných) edic. Cestou k naplnění tohoto bodu je řízená „personální politika“ (rozumnější, než kterou předvádí premiér Babiš), ergo oslovování povolaných editorů a vše další, co k tomu patří.

Snažili jsme se o to samozřejmě i v případě bridelovského svazku. Za souhlasu vědecké rady ČK byla oslovena přední odbornice na Bridela, mj. též editorka jeho Jesliček (Host, Brno 2012) – tedy Marie Škarpová. Ta se před lety (ve spolupráci s P. Koskem) k realizaci bridelovského svazku smluvně uvázala, ale nakonec v roce 2018, v době, kdy měl být již svazek de facto připraven a kdy byla čerpána grantová podpora Ministerstva kultury ČR, svůj záměr nečekaně zrušila. Janu Linkovi, mému kolegovi z redakční rady, pak již nezbylo než nastoupit co do termínů sebevražednou záchrannou misi.

Jen pro pořádek dodávám, že nechci upírat Marii Škarpové právo psát kriticky o svazku, který místo ní musel udělat někdo jiný. Trvám ovšem na tom, že tuto okolnost měla ve svém posudku zmínit. Právě to, že se tak nakonec nestalo, je příčinou pocitu, že jde v případě autorky recenze o příznak jistého druhu desorientace.