Překlad z jednoho jazyka do druhého a jeho pozdější překlad zase zpět do jazyka původního – to zní trochu šíleně. Přesto tu a tam jde o vyřešení problému „chybějícího originálu“ – ostatně v českojazyčném prostředí lze připomenout retlanslaci Teigova překladu rukopisné novely Georgese Ribemont-Dessaignese Ano a ne, čili Klec v ptáku (Oui et Non ou La Cage dans l’oiseau) z roku 1926, která byla až po mnoha letech přeložena z češtiny zpět do francouzštiny, protože se původní rukopis ztratil. Případ knihy Záviše Kalandry Zvon slobody, která vyšla ve slovenském překladu v roce 1948 pod jménem Juraj Pokorný, je v lecčems podobný Teigemu a Ribemont-Dessaignesovi: český rukopis si vyžádal Ladislav Novomeský v listopadu 1947 a v březnu již Kalandra knihu, věnovanou stému výročí slovenského povstání v roce 1848, poslal Novomeskému na překlad. Vyšla v bratislavském nakladatelství Tatran na začátku léta 1948 – s překladatelem nikde a nikdy neuvedeným (a uveďme hned, že dodnes jednoznačně neidentifikovaným) – a zůstala trochu ve stínu dalších Kalandrových prací, byť se on sám v roce 1948 věnoval velmi široce právě dějinným událostem sto let starým.

Historik Martin Kučera si slovenského překladu povšiml „v rámci svých slovakistických aktivit již před patnácti lety“ (zřejmě na podnět Alberta Marenčina). Tehdy začal připravovat svou retlanslaci – po několika letech se však zjistilo, že v Archivu bezpečnostních složek je zachován originál Zvonu slobody (tedy Zvonu svobody). Je evidentní, že Kučerovi bylo líto nechat vlastní práci jen tak ležet ladem, a tak ji v minulém roce vydal v nakladatelství Sumbalon. V doslovu Záviš Kalandra: Iluze a skutečnost se snaží Kučera jednak určit, kdo byl překladatelem do slovenštiny, jednak – snad sám před sebou – obhájit překlad Kalandrovy práce zpět do češtiny.

Obávám se, že Kučerovo hlavní tvrzení „mám více důvodů se domnívat, že slovenská verze Zvonu slobody vyšla z pera Laca Novomeského“ (s. 119) poněkud vyvrací edice dochované korespondence mezi Ladislavem Novomeským a Závišem Kalandrou, která vyšla v přípravě Petra Blažka v časopisu Pamäť národa („Ľudovodemokratický honorár“. Dopisy Ladislava Novomeského Záviši Kalandrovi, Pamäť národa 2006, č. 2, s. 50–56). Jako ukázku lze vzít citaci z Novomeského dopisu z 20. března 1948: „Celkový úsudok dovoľ mi vysloviť, až keď si prečítam aj zvyšok práce; aj do tých čias Ti však srdečne ďakujem. Ešte dnes posielam vec na prekladanie. Odpis prekladu Ti dám poslať.“ Mám za to, že by v soukromé korespondenci Novomeský o „svém“ překladu jistě hovořil… Stejně tak lze podle mě s úspěchem vyvrátit Kučerův úsudek týkající se pracovníků nakladatelství Tatran, tedy Andreje Mráze a Júliuse Šefránka: „Obou mužů si [Novomeský, pozn. MJ] po odborné stránce vážil, leč nepřeceňoval jejich ohebný charakter. Nemohl jim proto důvěřovat a určitě jim neprozradil, kdo se ve skutečnosti skrývá za jménem autora Zvonu slobody“ (s. 120) – Blažek ve své edici uvádí i reprodukci dopisu Kalandrovi z Tatranu ze 14. května 1948 podepsaný Michalem Považanem, budoucím ředitelem nakladatelství, kde se výslovně tvrdí: „má Vaša publikácia vyjsť v slovenskom preklade s Vaším súhlasom pod pseudonymom. Dovoľujeme si Vás požiadať, aby ste príslušný pseudonym navrhli a obratom nám ho láskave oznámili.“

Kučera pak svůj překlad „zpracoval v intenci slovenské verze Laca Novomeského“, což znamená jistě chvályhodné, ale přesto řešení poněkud kulhající. Odhlédneme-li od přehlížení autorem zvýrazněných slov (v tištěné podobě prostrkaným písmem, které šlo jistě nahradit kurzivou), vidím velký problém v překládání řady citátů ze slovenštiny – a to i v případě Kalandrou zvolených mott na začátku kapitol či veršů typu Kuzmányho básně „Zaspievaj, škrivánku, visoko“. Přijde mi v takových případech dosti neadekvátní překládat vše jak leží a běží, navíc neodlišujícím jazykem, když i pro dobového slovenského čtenáře měly ukázky z děl obrozenců už antikvovanou patinu. Nemyslím si ostatně, že by český uživatel Kalandry slovenským ukázkám nerozuměl.

Velmi výběrově pak Kučera přistupuje k poznámkám pod čarou, kde komentuje některé Kalandrou zvolené citace (např. hned na s. 17 týkající se Pamětí J. V. Friče, ale na té samé straně ponechávající svému osudu bez komentáře citát z básně Karla Sabiny Jedenáctý březen 1848 ze Včely z 8. 4. 1848 a na straně další citát z Karla Havlíčka též ze Včely ze 17. 3. 1848). Takový postup se bohužel vleče celou knihou: Kučera víceméně namátkou komentuje citáty nebo vysvětluje nějaká slova, ale povětšinou to nedělá.

Kučeru vedla hlavně láskyplná snaha převést Kalandrův text do češtiny a vydat ho, když už mu ležel patnáct let hotový v šuplíku a když jsou navíc podle jeho názoru Kalandrovy spisy v Academii postiženy „nízkou úrovní edičního zpracování“ a „dlouhodobostí jejich publikace“ (najmě vyjádřeného s posteskem, že „do tohoto projektu jsem nebyl přizván“). Bohužel svou prací přispěl spíše jen k celkové kalandrovské smůle vydavatelské. Příliš mi nejsou jasné pohnutky proč takovýto typ textu vydávat v překladu, resp. proč nevzít slovenský překlad a nalezený originál a neudělat zrcadlové vydání, kde by se přesně ukázaly všechny Kalandrovy citační zdroje a kde by se případně mohl editor realizovat při úpravách, poznámkách pod čarou, vysvětlivkách i doplňcích literatury či jmen autorem často volně nahozených. Ostatně – věřím, že jako jeden z členů redakčního kruhu zmíněných Kalandrových spisů a jako budoucí editor svazku věnovanému právě textům z let 1946–1948 k něčemu takovému i přes „dlouhodobost publikace“ jednou dojde.