Česká vláda spustila na konci minulého roku tzv. očkovací kampaň. V půlminutovém šotu využila recitace úryvku z básně Jiřího Wolkera Jitřní píseň. Nekompetentní je vláda jistě při řešení mnohem vážnějších úkolů, bohužel selhává i u triviálnějších opatření. V kampani totiž nedokáže ani krátkou básničku podat bez chyb.

V druhém verši přednašeč recituje: „Nesmělé jitro do tváří nám dýchlo / snem volných lesů, luk a dávných hor.“ Nevím, jaký sen sní „dávné hory“, Wolker však píše o horách „dálných“. V dalším verši pak slyšíme, že „Vše divou vírou v duši naší ztichlo“, má však být „divnou vírou“. Buď se jedná pouze o neúmyslná porušení předlohy a neschopnost, do úvahy však musíme vzít i možnost, že nám těmito posuny chce vláda něco sdělit.

Lyžaři, až budou upravené znění poslouchat, zavřou své lyže totiž do komory, vždyť hory nejsou jen dálné a musí se tam někdy autem, ale především „dávné“, a tedy patrně již neexistují, stejně jako nešťastní vlekaři. Jinam zas míří úprava „divné víry“ na víru „divou“. Zde jsme již burcováni k nezkrotnosti, divokosti našeho přesvědčení, snad i proto, že Wolkerova „divná víra“ by v současné situaci a při krocích vlády byla jedině vskutku na místě.

Vedle drobných dalších nepřesností je zde ještě posun na konci zvoleného úryvku. Za osmý verš „Snad plakali jsme, – ale teď chcem žít“ přilepil přednašeč sentence: „A budeme. Tak, jako dřív!“ a vlastní poselství: „Díky očkování.“ Nejenže není vyznačeno, že tyto pasáže nenapsal již mladý Wolker, ale je tak především nahrazena poslední sloka použité básně: „Tam v mlhách krvavých den slunce tuší. / Vy myslíte, že nezasvitne sem? / Ach věřte jen, a věřte celou duší – / a vírou svou i slunce unesem!“ Nově přidaná vládní pasáž tak místo plné víry staví nadšené tvrzení, že se vše navrátí do starých kolejí jen působením očkování. Tomuto vzkazu zretušované Wolkerovy básně ale dnes může věřit asi jenom blázen.