Přesnost, citlivost, analytičnost, nesmlouvavost, osobitý humor, zkoumavost, věcnost. Charakteristiky, které defilují v následujících příspěvcích k narozeninové poctě Marka Vajchra, se promítají do výsledků, z nichž tu pro základní připomenutí předložme bibliografické résumé.

Knihy, které ustavují nový typ odborně-uměleckého narativu (Proml…čitelnost, 1996; Jména příběhu, 2016; Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace, 2019), svazky komponované z recenzí odborné literatury, prózy a poezie psaných soustavně od roku 1997 pro Revolver Revui a její Kritickou Přílohu (Vyložené knihy, 2007; Honba za smyslem, 2018), výběr, překlady a komentáře textů, které v západní kultuře představují základní noetické podněty k myšlení o literatuře (knižní výbor z Emila Staigera Poetika, interpretace, styl, 2008; předtím v letech 2002–2005 časopisecké bloky v RR K. Jaspers, W. Kayser, R. Alewyn, H. Kuhn, M. Heidegger, E. Staiger), působení v redakci Revolver Revue od roku 2005, kde se podílí nejen na obsahu čtvrtletníku, ale i na knižní edici, jejíž beletrická řada je zřejmým kontrapunktem k povadlému domácímu mainstreamu (Miroslav Drábek, Ladislav Puršl, Václav Gruša, Martin Ryšavý, Borjana Dodova, Tereza Límanová, Martin Bořkovec, Lukáš Csicsely, Jaroslav Formánek, Dagmar Urbánková, Lucie Holá, Bronka Nowicka), dlouholeté pedagogické působení na FAMU spojené s řídícími funkcemi, vyžadujícími kromě vlastností uvedených na prvních řádcích tohoto shrnutí jistě ještě jiné, odhadujeme, že přinejmenším solidarita, pohotovost, trpělivost. To vše jsou ovšem jen zvnějšku viditelná data nebo provozní parametry.

Esence je snad v tomto: Nejrůznější krasoduchové či zástupci mikrosociet, jimž naše média říkají bez stínu ironie „elity“, vzdychají nad nepřítomností opravdové kritiky v naší společnosti a nevidí nebo nechtějí vidět, že člověk s mimořádným darem rozpoznávání a srovnávacím rozhledem je jeden z jejich současníků.

Oslovení autoři dostali k dispozici podněty, z nichž si mohli libovolně vybrat, nebo jich mohli zpracovat více, anebo mohli napsat volnou úvahu.

(1) Mohli byste citovat nějaký výrok, větu, sentenci, kterou ve vaší přítomnosti Marek pronesl nebo vám napsal, a ona vám utkvěla jako charakteristická?

(2) Pokuste se prosím stručně vyjádřit svůj zážitek z nějakého Markova textu (nebo shrnout svou zkušenost z jeho psaní).

(3) Marek je muž mnoha překvapení. Čím jeho osobnost zaskočila literárně vás?

(4) I při přátelském hovoru je Marek schopen se na libovolnou dobu odmlčet. Pokud jste něco podobného zažili taky, jaké vysvětlení pro takový předěl máte?

(5) Podnět literárněhistorický: co je Marek za kritika, jak byste pojmenovali jeho habitus?

 

Zdeněk Hmyzák Novák

1. Stále mě to překvapuje (následuje smích).

2. Těšily a bavily mě všechny Markovy knihy, které jsem četl, a mimořádně mě oslovila kniha Jména příběhu, a to až tak, že jsem pod dojmem této knihy napsal vokálně instrumentální skladbu.

3. Chtěl bych se vyjádřit k tomu, čím mě Marek překvapil hudebně. Literárně mě překvapuje neustále. Před časem jsme spolu založili vokální duo, Mařek a Zděněk, kde mi Marek byl více než zdatným sekundantem. Jeho hudebně pohybové nasazení vytváří skutečně nehybnou tajemnost našeho dua.

4. Myslím, že je to proto, aby se vyrovnal s mocným a bouřným smíchem svého nitra.

5. Přesný, vtipný, libozvučně sdělný.

 

Ivan Matoušek

Budu postupovat od (4). Marka znám tak dlouho, že se při setkání s ním žádným jeho odmlčením nenechám ovlivnit, a buďto hovořím dál, nebo se v pohodě odmlčím též. I ledacos jiného jsem od něho odkoukal. Přesto však nemohu tvrdit, že mu vidím až do duše. Jsem stále jen na povrchu. Ani by tohle snad neměl číst. Živě si dovedu představit, jak se nad těmi větami tváří, jako by vlastně svým způsobem nad nimi nebyl. Marek je, a přesto není. Je v nejlepším případě jinde, a najednou se zase objeví. Jsem až zaskočen, když se něčemu, co ode mne slyší, pobaveně zasměje. Většinou se jedná o vážně míněnou myšlenku, ale přesto se musím také zasmát. Podobně nezamýšlenou odezvu sklízím, když se nahlas divím. Nanejvýš pokrčí rameny. Jindy mě naopak překvapí, když má sám potřebu se rozpovídat, často o něčem, co mi v první chvíli připadá hodně odtažité. Chci-li se však ke stejnému tématu vrátit příště, neví, co mám na mysli. V lepším případě je již stručný. Ale rozumíme si. Aspoň já tak náš vztah vnímám. Ostatně, že se nemýlím, mě sám přesvědčil způsobem nezpochybnitelným, jelikož mi za doprovodu Hmyzáka, bytosti neméně vzácné, na večírku v Malostranské mostecké věži zazpíval k 70. narozeninám. Léta jsem se divil, poté co se jednou, nevím již z jaké příčiny, zmínil, že zpívá. Tvářil se, jako by můj údiv nechápal, a nemínil se k tomu nijak vracet. Ostýchal jsem se ho požádat, třeba na procházce po oboře letohrádku Hvězda, ať mi zazpívá. Ale dočkal jsem se. Bylo to překvapení. Mám dokonce záznam. No a to jsem se ještě blíže nezabýval věcnou, neokázale citlivou Markovou literární kritikou, nesmlouvavě zatracující, co je neprávem vyzdvihováno. Především však rozpoznává obdivuhodné, v současném konzumním provozu nepochopené, stranou stojící originální tvůrčí výkony. Těch je mimochodem, jak v poslední době dvakrát předvedl, sám schopen.

19. 12. 2020

 

Hana Kosáková

Šlo o jeden z mých prvních příspěvků pro časopis Revolver Revue.

Vypravila jsem se do jazykové školy ve Školské ulici, kde tou dobou Marek Vajchr působil jako učitel němčiny a ve volných chvílích redigoval.

Moji nejistotu stupňovala okolnost, že jsme v jedné ze tříd usedli do školní lavice. Zářivka u stropu bíle svítila. Na desce stolu ležel můj přeškrtaný článek.

Marek Vajchr si vzal slovo a vysvětlil mi, že ve svém textu užívám spojovacích a odkazovacích výrazů způsobem, který vytváří klamný dojem vnitrotextové návaznosti, a to i v místech, kde o žádné logické souvislosti nemůže být řeči.

Odcházela jsem s pocitem, že jsem zkoušku udělala s odřenýma ušima, ale nevědomky (či snad z nedbalosti, anebo nekompetentnosti?) jsem se při tom dopustila podvodu.

Taková je, řekla bych, Vajchrova kritická metoda. Vychází z důsledné analýzy textu, neohlíží se nalevo napravo, autorovi zpravidla nic nedaruje.

 

Bettina Kaibach

Marek Vajchr je mlčenlivý člověk. Je to s ním jako s králem lupičů z Babelových Oděských povídek: Moc řečí nenadělá, ale co řekne, to sedí. Marek moc řečí nenadělá, ale člověk si přeje, aby řekl ještě něco. Poznala jsem ho na začátku tisíciletí, když jsem působila ve Slovanském semináři na univerzitě v Bonnu a on tam nastoupil jako lektor češtiny. Ještě dnes si vnitřním zrakem vybavuji jeho vytáhlou postavu, jak spěchá nahoru dolů po schodech strohé krabicovité budovy, která byla kdysi sídlem iráckého velvyslanectví a v jejíchž sklepeních se údajně děly nepěkné, ba nepředstavitelné věci. Posléze se v těch sklepech vyučovala čeština – pořád sice za zamřížovanými okny, ale jinak naprosto nenuceně. Ani v těchto světlejších časech nebyl však život v budově u bonnského parku Hofgarten pro lektory tak úplně bez rizika. V poschodí, kde měli kanceláře oba vedoucí ústavu, zuřily hádky. Člověk se nesměl přidat k nesprávné straně, snadno mu mohlo uklouznout něco špatného. Marek ten problém neměl. Neříkal nic. Pozoroval. Ale večer, když jsme se sešli u piva, pronesl svojí výbornou němčinou lapidární větu, která ukazovala, že motanici protikladných zájmů ve vyšších patrech našeho ústavu chápe velice bystře. A komiku, která vyznačuje zápasy akademických kohoutů všude na světě, dokázal vystihnout tak, že náš rozhovor přešel v několikaminutový smích. Nadřízeným nezůstal Markův dar tichého pozorování utajen. Nový lektor je „poněkud hrozivý“, řekl jednou náhle jeden z šéfů. Nikdo v semináři netušil, že ta hrozivá bytost, učitel češtiny, je v domácím prostředí význačným kritikem a spisovatelem. A Marek si to po celé dva roky nechával skromně pro sebe. Jedna z Markových pointujících vět mi zní v uších dodnes. Do Bonnu přijel na přednášku Petr Holman. Večer jsme popíjeli a Petr vyprávěl o svém příjezdu autobusem nějaké laciné společnosti. Příhoda to byla dlouhá a Petrovo vypravěčské umění tak dramatické, že nám naslouchali i lidé od vedlejších stolů, přestože česky nerozuměli. Byla to jízda hrůzy: hlasitá hudba, zápach, nejrůznější nestydatosti, na spánek nebylo ani pomyšlení a ergonomická opěradla zřídila Petrovi záda tak, že měl obavy, zda ještě někdy bude moci pracovat. Marek poslouchal velice pozorně. Když Petr, ještě zcela pohlcen tou hrůzou, se nakonec efektně odmlčel, otázal se Marek se zájmem do ticha: A zpátky jedeš jak?

 

Adam Gebert

S Markem jsem se seznámil zhruba před patnácti lety, když jsem hlouběji proniknul do redakčního okruhu Revolver Revue; později jsme se ale začali potkávat i na FAMU, kde jsem studoval a kde Marek začal působit coby proděkan a pedagog. Vždycky mě naplňovalo radostí – ba možná i (kdy jindy to přiznat než nyní) utajovaným obdivem –, jak umně je Markův precizní verbální styl podšitý jemným humorem – ať už na papíře, anebo v uvolněnějších situacích kolokviálního typu. Byla ale položena otázka: Čím mě Marek literárně zaskočil? Odpovídám protiotázkou: Proč jen literárně? Kdyby mi na začátku někdo řekl, že Marek jednou povede na FAMU katedru scenáristiky a dramaturgie, tak bych tomu nevěřil. Přeju Ti proto, Marku, nejen v této funkci mnoho dobrého, sil, zdraví, vytrvalosti, srdnatosti, obratnosti, otevřenosti, reflexe, progrese, neutuchající trefnosti, rozhodnosti a neústupnosti i podpory okolí, a vřele Tě zdravím!

 

Lubor Meir Dohnal

Psát o MV nebo dokonce pro něj je pro mne těžké. Už ve Vyložených knihách jsem si namátkou čítal ten či onen odstavec, jen abych si připomněl, že má-li věta mít smysl, musí být neokázalá a přesná. Jemu se takové věty řadí pod rukama jakoby samy od sebe, a pro čtenáře přesto překvapivě. A usvědčovaly ty moje věty z nezamýšlené falše. Přečíst si něco z Vajchra jako nelítostný návod, jak potom číst svůj vlastní nafouknutý text – o něčem jiném, ale podrobený mentorovým pravidlům.

A tak ho i znám, muže zvědavého, šťourala, který se nespokojí se zdáním věcí, ale přibližuje se k nim krok za krokem, aby je zkoumal. Jeho závěry jsou doloženými pokusy, nikdy rozsudky. A v řetězu podezření, korektur a návrhů dalších možností neuhýbá, nerelativizuje, nepopírá, ale představí proces myšlení jako složitější, zábavnější, užitečnější, než by člověk čekal.

„Poezie musí být přesná,“ píše, a je to tak, jsou básníci, kteří se strefí do pomyslného bubnu, a mnou to otřese. A ruku v ruce s tím jde zásada, že věcný text, protokol, vytvářený rozumem, musí dýchat, být sycen atmosférou představivosti. Ochotou dát se očarovat. A právě proto, že Vajchrovo myšlení, vědecké, esejistické, obsahuje bez deklarovaného úmyslu paradigma básníkovy potřeby dotknout se jádra zkoumané věci, je pro mne tak cenné.

Zkoumá například kompletní svět barokního vnímání světa jako paralelní intelektuální prostor, nad kterým nemám ohrnovat nos ani si jej idealizovat a bagatelizovat do čehosi překonaného. Dává mi šanci pochopit sama sebe jako univerzální model člověka, podrobeného sice konvencím lišících se časů, ale neměně svobodného i bezbranného, s nutkáním obhájit svou pozici v kosmickém kontextu. A pokoušet se o to s podílem vtipu a nadhledu (ale i poslušnosti a bázně), tehdy jako teď.

Smysl, skrytý v chaosu i ve válkách vedených do krve, Vajchr připomíná, ale nesnaží se jednou provždy dešifrovat jeho projevy. Vědomí dočasnosti neprezentuje jako nadhled mudrce, jen je připomíná, nabádá k trpělivosti a tu a tam i k úctě k zmatku, který je naší přirozeností, ne však osudem. Svou pozicí vytváří pevný bod, možná pravý, možná iluzorní, umožňující tichou, nespolehlivou, ale důležitou orientaci i v těžkých časech.

 

Edita Onuferová

Jediné, co se zdá oslavence v jeho mimořádnosti v každém ohledu přesahovat, je jeho vlastní dílo. Dovolím si citovat jednu jeho větu z interní mailové korespondence mezi redaktory Revolver Revue – týká se jeho knihy Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace (vydané loni v RR), jež se mimo jiné, podobně jako řada jeho dalších textů, zabývá mystifikací, způsobem dokonale konvenujícím autorovu naturelu: „…dovedl jsem text knihy do podoby za sebe definitivní“. Nepřekvapí, že v následujících týdnech se rukopis rozrostl o ne zanedbatelné množství exkursů, resp. stránek, a že jeho další nabývání v obsahu i formě zastavily až skutečnosti ryze prozaické. Každý, kdo Marka zná, koneckonců ví, že za něj není žádný text nikdy definitivní. Přeju pevné zdraví a mnoho sil.

 

Adam Drda

Neumím napsat vzpomínku, která by Marka Vajchra přesně vystihovala, napadají mě převážně osobní drobnosti, které čtenáři mnoho neřeknou. Dlouho mě například udivovala Markova veřejná vystoupení při různých příležitostech: očekával jsem, že ten zdrženlivý a často zamlklý člověk bude před publikem trochu nejistý a rozpačitý, ale jakmile zahájil řeč (bez papíru), jako by se proměnil, mluvil s jistotou a soustředěností, čistě, přesně. Má své věci zkrátka promyšlené.

Rostoucí význam pro mě mají Markovy texty – to je také druh osobního prožitku.

Šestisetstránkovou prózu Martina Reinera Básník / Román o Ivanu Blatném (2014) přivítala česká mediálně-kulturní obec jako velkou literární událost a ověnčila ji příslušnými cenami. Recenzenti psali o obdivuhodném výkonu, který autor podal při shromažďování podkladů, o potížích, jimž přitom musel čelit, či například o tom, že kniha „ohledává osud brněnského básníka […] s detektivním zápalem a stopařskou vášní“. Pokud snad přece měli výhrady, zakončovali své příspěvky konstatováními typu, „i kdyby Reiner jen přitáhl k Blatnému pozornost, udělal dost“.

V ovzduší této šikovné reklamní kampaně, využívající „mediální tlučhuby“, si Marek Vajchr ve stati Báseň a román (2015) kladl základní otázku: jaký je výsledek Reinerova snažení, jak je jeho próza napsaná? Všímal si autorovy „omšelé a těžkopádné stylistické výstroje“ a doložil svůj soud konkrétními příklady; zaznamenal, že básním Ivana Blatného je v knize věnován jen „zanedbatelný prostor“, a čtenář tudíž není „příliš často vystavován frustrující konfrontaci toho, co předvádí Reiner, a Blatného jazyka…“; poukázal na banální kompozici a konstatoval, že jakkoli rešerše dobových dokumentů dala hodně práce, „jejich uspořádání, adjustace a modifikace vzbuzuje […] spíše pochybnosti a rozpaky,“ neboť Reiner „neodkazuje ke zdrojům, nevymezuje citace a neodlišuje je od více či méně volných parafrází…“. Dospěl k závěru, že „obyčejná“ dokumentární edice dobových svědectví o Blatném nebo redakčně dotažená, přiznaně fabulovaná krátká próza by udělala lepší službu básníkovi i autorovi románu, ale že „sebezapíravá služba dnes na rozdíl od megalomanie není v kursu, neboť nevykazuje zjevný poměr investic a výnosu“.

Ze stati o Reinerovi cituji namátkou, podobně by bylo možno poukázat na další příklady tuzemských „literárních událostí“ (například Němcův román Dějiny světla, šmírácké vydání privátních deníkových záznamů Jiřího Cieslara atd. atp.), které Vajchr pojednal střízlivě, věcně, poučeně a s případnou ironií, v rozporu s převládajícím mediálním způsobem. Nechci tu nemístně redukovat jeho rozsáhlou literární a odbornou práci, jen poukázat na jeden její rozměr: už víc než dvacet let tu Marek svou soustavnou kritickou činností narušuje čím dál přihlouplejší psaní o literatuře a o umění vůbec a ukazuje, že proti propagačnímu, ideologickému a/nebo slaboduchému přístupu lze dlouhodobě stavět myšlení.

Přeju mu všechno nejlepší, především sílu vydržet v takovém nasazení další desítky let, ale to snad ani netřeba říkat.

 

Terezie Pokorná

Po letech spolupráce, provázené postupem času tím, co snad není smělé a indiskrétní nazvat přátelstvím, by mohlo být už trochu jasněji. Přesto jsem schopna odpovědět pouze parafrází: Marek stejně jako jeho důmyslně a nekompromisně budované dílo není tím, čím se zdá být.

 

Petr Onufer

Texty Marka Vajchra nám výmluvně připomínají, že všechno dělení na literární žánry a druhy je ryze arbitrární: když někdo umí psát (a on to umí jako málokdo), je zcela lhostejné, jakou žánrovou či druhovou nálepku se kdo na jeho psaní rozhodne přilípnout. Anglicky by bylo lze mnohé Vajchrovy knihy označit za genre-defying; ono spojení je ale překladatelovou noční můrou, a proto se do jeho převodu raději ani nepouštějme. Místo toho si vypomozme citátem jiného současného klasika-jubilanta, jenž přiblížil Vajchrovo opulentní opus magnum Jména příběhu mj. takto: „Kniha […] představuje výkon, s jakým se domácí literatura (beletrie) ani literatura odborná dosud nesetkaly […] spíše než spojením nebo sloučením beletristické a vědecké konvence je text Jmen příběhu vytvořením něčeho zcela nového.“ Řeč byla o tzv. „prozaickém“ díle, Vajchrovy „tradičnější“ texty, ať už literárně- či společensko-kritické, případně historické či teoretické, za ním ovšem nijak nepokulhávají. I v nich se projevuje týž mimořádně břitký intelekt, podepřený ojedinělou erudicí, pronikavou ironií a klidným, sebejistým, vybalancovaným výrazem. Kolik úsilí je ovšem nutno vynaložit k dosažení takové vybalancovanosti (již nelze zaměňovat za relativizující smířlivost: máloco je autorovi vzdálenější), to si dokážu představit jen stěží. Tak či onak, jsem hluboce přesvědčen, že se Marek Vajchr – či „Mára“, jak mu říkají sochy (nevím o nikom jiném, kdo by si to dovolil) – i přes své mládí (co je u kritika pětapadesát let?) v panteonu české literární kritiky usadil zcela nevyhostitelně (mám teď na mysli skutečnou kritiku, reprezentovanou jmény jako Šalda, Bedřich Fučík, Grossman, Lopatka apod., nikoli snaživé recenzentství, jež je převládající formou tuzemského psaní o literatuře). Lze se jen těšit, co náš oslavenec při své fascinující a zcela nezkrotné nevypočitatelnosti předvede v příštích pětapadesáti letech.

 

Michael Špirit

Z mailu na tě vyleze / Guattari a Deleuze. (Tak zněl Markův průvodní dopis při zásilce jednoho z textů pro Kritickou Přílohu Revolver Revue. Výmluvně rýmovaná průpovídka byla v jednotě s vyzněním skvěle argumentované studie.)

 

Viktor Karlík

M. mě vždy zaujme, když se ujme slova před publikem. Nikdy k tomu nemá žádné poznámky, mluví spatra a jeho projev je naprosto plynulý. Je radost vidět, jak někomu slouží mozek. Tuto svou schopnost pro mne zatím asi nejvýrazněji projevil v diskusi nad tvůrčím i udavačským odkazem Egona Bondyho na jednom z Večerů RR. Po většinu času to vypadalo, že moc neposlouchá, či dokonce spí, ale kdykoli byl moderátorem osloven, vypálil svou naprosto konzistentní a přesnou dávku myšlenek. Jinými slovy řečeno, nikdy jsem ho neslyšel myšlenkově koktat.

*

Mlčet M. opravdu umí. Což oceňuji také, když se setkáváme nad prací, která nemá být společná, v redakci RR. Prostě se jen pozdravíme a každý si děláme na svém.

*

Při redakčních schůzkách je pak inspirativní, že se M. nenechává strhnout mým často expresivním pojmenováváním určitých jevů a účastníků kulturního provozu. Vidím na své osobě, jak mě jeho přístup kultivuje. Ne že bych se před ním bál vyslovit sprosté slovo, ale svou elegancí inspiruje. Přistihuji se, jak v poslední době řeknu namísto vulgarismu třeba jen „hlupák“. Ale nedávno mě kolega překvapil, když jsme si v tomto ohledu vyměnili role. Asi i jemu v dnešních časech dochází jeho příslovečný nadhled.

 

Jan Pospíšil

Živě si vzpomínám, jak mě před čtrnácti lety překvapil Markův text s názvem In Margine Meditace (RR 65/2006). Marka jsem do té doby znal víceméně jen jako kritika, který ve svých posudcích jednotlivých děl odpovídá na lopatkovskou otázku „co to je“, tedy přesněji, zdali je kniha, kterou posuzuje, vůbec literaturou, a pokud ano, jakou. K mému překvapení pravděpodobně přispělo i to, že ačkoli jsem věděl, že Marek napsal prózu Proml…čitelnost (1996), nečetl jsem ji. V textu, který mě překvapil, chce autor podepřít teorii lékaře Kennetha D. Keeleho, že mnohoznačný úsměv Mony Lisy je spolu s některými dalšími rysy portrétované ženy příznakem jejího těhotenství. Činí to překvapivě. Porovnává Monu Lisu se dvěma takřka stejnými obrazy Panny Marie, na které natrefil v německém Bad Münstereifelu a Trevíru a na nichž je dítě nepřítomné (naznačuje, že jen „zdánlivě“, neboť je přítomno „mimo namalovaný obraz“, tedy v divákově představivosti). Nadto ještě poukazuje na podobnost mezi trevírskou Madonou a obrazem Jana Zrzavého Meditace a naznačuje, odkud mohl český malíř tento obraz znát a jaké mohly být další zdroje jeho inspirace. Celý text se vyznačuje trpělivým pozorováním a uvažováním a jistou opatrností ve formulování jakýchkoli definitivních intepretací oněch překvapivých vztahů; autor je spíše předestírá jako různé možnosti. Příznačný je také závěr celého textu: „Mám dojem, že by v celém příběhu mohl být skrytý smysl, který ovšem nedovedu uchopit ‒ a nedokázal jsem ani o své nejistotě pomlčet.“

Zdá se mi, že v Markově veledíle, které překvapilo mnohé, žánrovém hybridu Jména příběhu (2016), se vlastně, byť na daleko rozsáhlejší ploše, postupuje podobným způsobem. Jde tu přece také o překvapivé a znepokojivé podobnosti mezi jednotlivými postavami jejich tvářemi a jmény a snahu dobrat se (skrytého) smyslu jejich osudů, které jsou zároveň částí osudu vypravěčova a dávají mimo jiné implicite význam také jeho jménu. Také zde má vypravěč často více otázek než odpovědí, má co do činění s fragmenty, které je někdy nemožné očistit od různých nánosů a složit v neporušený celek příběhu. Věří však, že „podobu lidského osudu může zachytit síť odkazů“. Čímž se především míní odkazy k duchovnímu životu lidí určité doby, pomocí nichž chce jejich osudy představit. Ve Jménech příběhu se znovu setkáme také s trevírskou Madonou, dozvíme se tu některé nové informace a některé z domněnek ze staršího textu jsou korigovány. Co mi však přijde důležitější, je jistá podobnost mezi vypravěčem knihy a samotnou Bohorodičkou, jak ji známe z evangelia. Její život se dá nahlížet jako sled překvapení (její první přímá řeč v Lukášově evangeliu je překvapenou otázkou), které ona, plná Boží milosti, pozoruje, zdržuje se rychlých úsudků a věci, které se jí dějí, uchovává ve svém srdci a tiše o nich rozjímá. Trpělivé pozorování, kontemplaci a otevřenost k vanutí Ducha má Marek s Marií společné. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Marek/vypravěč Mára si své rozjímání nenechává pro sebe, z čehož pochází mnohé překvapení a radost pro nás, jeho čtenáře.

Snad ani tolik nepřekvapí, že Marek, ačkoli nese jméno jednoho z evangelistů, slaví své narozeniny v den svátku toho evangelisty, jehož radostná zvěst začíná „Na počátku bylo slovo“ (J 1,1). Je to příznačné pro něj jako kritika, kterého vyznačuje „obrat k filologické přesnosti“ a jenž poukazuje ke slovům „která ještě mají svou váhu“ (jak ho na obálce výboru z jeho recenzí Vyložené knihy charakterizoval Daniel Vojtěch), zrovna tak jako autora knihy Jména příběhu, v níž je tolik pozornosti věnováno jevům, které tak či onak vycházejí z toho, že křesťanství je náboženstvím vtělení, tedy že „Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi“ (J 1,14).

 

Urs Heftrich

Theory of Mind, oder: Tat Tvam Asi

Du weißt, Herr, daß ich weiß, wie sehr du weißt

 

Ich denke dass der Gibbon denkt

dass ich kein Gibbon bin

Er weiß dies aus dem Handgelenk

und segelt leicht dahin

 

in träumerischem Gibbonflug

der mich mit Neid erfüllt

So               gen           schon

schwin-         wäre             genug

mein Durst nach Sinn gestillt

 

*

 

Lang hab ich mich im Affenhaus

ins Gibbonsein vertieft:

Es sieht wie Schopenhauer aus

denn es ist de-

pres-

siv

 

Der  Zoo gibt ihm zur Therapie

in seine Box ein Huhn

Der Gibbon sieht sich nun

im Huhn: Tat tvam asi