Minulý rok vyšel v Nakladatelství Karolinum – v edici Modern Czech Classics – první anglický převod Českého snáře Ludvíka Vaculíka. Překlad s titulem A Czech Dreambook pořídil Gerald Turner a doslovem jej opatřil Jonathan Bolton. Cílem následujících řádků není vyjadřovat se ke kvalitám anglického znění, ale spíše posoudit řekněme jeho adjustáž, tj. volbu výchozího textu a otázku doprovodných textů, jež mají anglickému čtenáři pomoci v rozumění Vaculíkově knize.

V poznámce na copyrightové straně čteme, že překlad vychází z vydání v nakladatelství Atlantis z roku 2002, tj. z tzv. vydání poslední ruky. Toto konstatování je však pravdivé, pouze co se týče fotografického doprovodu. Ze srovnání textu totiž vyplývá, že překladatel pracoval se starší edicí, na pár místech to vypadá, že měl snad v ruce exilové vydání z roku 1983 (Sixty-Eight Publishers), ale nejvíce odpovídá anglický překlad vydáním Snáře z roku 1990 či 1992 (obě Atlantis).

Co by si tedy měl anglický čtenář ve svém exempláři aktualizovat, pokud by chtěl mít Vaculíkův text podle posledního znění? Většina změn je sice malá a anglickou verzi nenaruší, pouze snad varianta palouk → kout by se mohla v překladu odrazit, jsou zde však i náhrady větší, které Vaculík ostatně sám zaznamenal na přední záložce vydání v Atlantisu (2002). Mimo to, že autor vystřídal některé fotografie, změnil především dvě jména: Helena D. na Helena B. a Ella Horáková na Daňa Horáková.

Ovšem tyto změny dvou ženských jmen zůstanou pro čtenáře anglického vydání, obávám se, pouze na úrovni nahrazení písmen, a to proto, že anglické znění neprovází vysvětlivkový aparát. To je proti starším převodům Vaculíkova Snáře novum. Všechna dosavadní cizojazyčná vydání se s vědomím, že Vaculíkův text není sice plně dokumentární, ale ani zcela fiktivní, snažila usnadnit zahraničním čtenářům četbu různě koncipovanými komentáři.

Německé vydání (1981) tak obsahuje Glossar, v němž se vysvětlují některé reálie (např. bony, Charta 77, Tuzex, VONS) a zpracovávají stručně základní bio- a bibliografické údaje jednajících či zmíněných osob. Podobnou cestou šlo švédské vydání (1987) se soupisem vymezeným pouze jako Biografiska notiser a následné francouzské vydání (1989) doprovozené poznámkami za textem, na něž odkazují číselné indexy ve Vaculíkově Snáři, a několikastránkovým Glossaire s poznámkami k osobám. Ani vydání po roce 1989 nejsou v tomto přístupu úplně odlišná. Maďarské vydání (1998) doprovází rozsáhlý přehled publikačních samizdatových aktivit a oddíl věnovaný opět reálným osobám Névmagyarázatok, bulharské vydání (2018) uvádí přímo v poznámkách pod čarou četné informace hlavně o reáliích a osobách.

U anglického vydání má tuto funkci alespoň částečně převzít rozsáhlý doslov Jonathana Boltona, v němž je zpracováno několik základních okruhů, jako jsou např. Vaculíkovy životní osudy, jeho novinářská, politická a literární angažmá, samizdatové aktivity, Charta 77, dobové polemické výměny, přátelské, rodinné a milostné vztahy a v závěru též otázka autenticity Českého snáře. Na úvodních stránkách doslovu Bolton ještě vysvětlil, v čem by byl problematický takříkajíc tradiční poznámkový aparát, koncipovaný jako stručné heslo k vybraným osobám. Na příkladu vysvětlivky ke jménu Karel Kosík dovozuje, že pro Vaculíkův text jsou irelevantní mnohé informace, které jsou z hlediska Kosíkova životopisu naopak podstatné (např. Kosíkova účast na protinacistickém odboji), a ukazuje, že pro Vaculíka je Karel Kosík nikoli Kosík, český filosof, nýbrž prostě Karel.

Pro Vaculíka je to opravdu Karel (byť mnohdy také jako „Kosík“), který se např. účastní schůzek, rozvedl se a má nyní jinou ženu, vyjadřuje se k Vaculíkovu textu, poslouchá Schuberta, bydlí ve Všenorech a nějaká zvířena mu ohryzala jabloně. Jsou to ale právě ty poznatky o Karlu Kosíkovi, na nichž má také zahraniční čtenář zůstat? Kdyby vydavatelé anglického vydání adjustovali Vaculíkův Český snář čistě jako román, bylo by to asi celkem v pořádku, chápou-li jej ovšem alespoň zčásti jako dokument, jak ukazují ostatně mnohé formulace v doslovu, bylo by, myslím, konsekventní, kdyby doplnili text také vysvětlivkami. Nakonec tento konflikt pojetí působí stejně tak, jako by Jonathan Bolton vlastně v jádru chtěl text doprovodit komentáři, jen k tomu z nějakého neznámého důvodu nakonec nedošlo.