Bližšímu poznání závěrečné životní a tvůrčí etapy Jaroslava Vrchlického významným způsobem přispívá právě vydaná dvousvazková edice dosud nezveřejněných několika stovek básníkových dopisů a desítek jeho dosud neznámých básní. Objemnější ze svazků, korespondenční, nese název Své milence, druhý pod názvem Písně Viviany přináší vydavatelem komponovanou básnickou sbírku. Zveřejněné listy a básně dávají nahlédnout do poměru, který měl Vrchlický v letech 1904–1908 s učitelkou jazyků ze Slaného Justýnou Vondroušovou. Do vztahu těchto dvou milenců, jenž je dnes konzervován v archivních materiálech, vstoupil se značnou vehemencí po více jak sto letech editor, komentátor, redaktor a nakonec i nakladatel v jedné osobě Milan Šedivý, jinak činný též jako publicista a básník.

Kdo si rád čte ve Vrchlického dopisech, musí být Šedivého edičním počinem potěšen. Vždyť minimálně od roku 1983, kdy byla zveřejněna jiná obsáhlá korespondence Vrchlického, listy Marii Volfové (Má nejdražší přítelkyně, eds. K. a M. Blahynkovi, Hradec Králové: Kruh), bylo jasné, že vydání dopisů zasílaných J. Vondroušové bude pro poznání Vrchlického posledních let před těžkou nemocí v roce 1908 zásadní. Proměnu, jistý tvůrčí vzmach v polovině prvního desetiletí konstatoval nad dílem J. Vrchlického nejeden interpret. Dopisy Volfové, k níž Vrchlický platonicky vzhlížel jako k nejbližší přítelkyni, tvoří jen jednu z příčin Vrchlického proměny. Tyto listy jsou dnes pro badatele informačně značně cenné, Vrchlický v nich reflektuje nejen své životní osudy, ale hlavně poměrně obsáhle informuje o své literární činnosti.

Jednu z dalších příčin Vrchlického proměny dokládá právě 550 dopisů, pohlednic a vzkazů, jež Vrchlický, ukrytý za podpisem Merlin, napsal své Vivianě, tedy Justýně Vondroušové (1870–1958), a jež se dochovaly ve Vrchlického fondu v LA PNP. Na rozdíl od dopisů Volfové jsou tyto drobné zprávy a dopisy zcela určovány mileneckým vztahem korespondentů. Mají ve velké míře charakter vzpomínky na společně strávené chvíle, popřípadě jsou jich desítky věnovány čistě organizačním instrukcím kdy a kde se sejít (v hotelovém pokoji, ve zřízeném kabinetu u Vrchlického přítele malíře F. K. Hrona). Přesto i tak materiál Vrchlického dopisů (Vondroušové listy se dochovaly všeho všudy ve dvanácti kusech a tvoří závěrečný oddíl edice) nabízí jak jistý příběh, který má své krize, svoji červenou nit (Vrchlický se přimlouval opakovaně na různých místech za získání lepšího pracovního místa pro Vondroušovou), své trapné momenty (když Vrchlický omylem pošle Vondroušové dopis pro Volfovou a následně se vymlouvá) i svůj smutný konec (pokusy zůstat v kontaktu i po mrtvici v létě 1908), tak má samozřejmě i svoji informační hodnotu z hlediska čistě badatelského (chronologie básníkových cest za přednáškami, stav jednotlivých prací, plán románu Loutky, překladatelská práce atd., atd.).

Šedivého ediční práci všechna čest. Objemný poznámkový aparát, znalost kontextu a zjevné zaujetí materiálem jsou nesporným kladem náročného „projektu“. Stinná místa jsou dána samotným prostým faktem one man show, v kterémžto operačním modu se Šedivý pohybuje. Edici schází oko lektora, chybí tu ruka redaktora. Ti by jistě měli autora předmluvy k tomu, aby ubral z formulací typu: „Maso jeho [Vrchlického] ideálu se spálilo v lásce k vlastní ženě Ludmile a ohniště páchlo ještě deset let poté, co plameny se v syčící mastnotě zatáhly“ /s. 9/, popřípadě by ho vedli asi k tomu, aby se držel zpátky v pásmu vysvětlivek: „…dopis z 5/9 1906, v němž s Vymetalem vymetá Vrchlický finálně“ /s. 398/.

Zatímco Šedivého ediční příprava korespondenčního celku se drží – až na zmíněné drobnosti – v kolejích standardní ediční práce (byť jsme neprovedli ověření s původními rukopisy a v tomto smyslu jsme jeho práci neposuzovali) a zcela logicky navazuje v řešení dílčích koncepčních rozhodnutí na edici dopisů Volfové, pak je nutné označit editorův výkon v případě „básnického“ svazku za dosti odvážný. Šedivý se rozhodl pro ediční řešení, které je sice dobře možné, nese s sebou však velké riziko, když se editor pouští na tenký led přijetím de facto spoluautorské role. Z necelé stopadesátky básní, jež Vrchlický k dopisům Vondroušové přikládal, se totiž Šedivý rozhodl uspořádat novou sbírku a vytvořit tak „optimální kompoziční i kvalitativně co možná vyrovnaný celek“. Vznikla tak podle Šedivého 86. původní kniha básní J. Vrchlického (editor dodává, že „není bez symboliky, že obsahuje 86 básní“ /s. 112/). Uměle vytvořený celek milostné poezie dostal název Písně Viviany, editor mu vygeneroval z jiného Vrchlického dopisu motto a básně uspořádal do tří oddílů, jimž také sám dal názvy (Přijď!; Jdi, příšero; Hvězdy ve vrkočích). Není potřeba dodávat, že editor konzervativnější ražby (bez básnických ambicí) by zde postupoval jistě opatrněji, ale kdo ví, možná že Vrchlického-Šedivého Písně Viviany čeká jednou stejný osud jako Zpěvy páteční, které jsou po léta veřejností vnímány jako sbírka vzešlá plně z ruky Jana Nerudy.