Profese a zájmy Petra Holmana (* 17. 4. 1951, † 4. 8. 2019) – indolog, bohemista a hudebník, badatel a editor, sběratel a cestovatel – by vydaly na několik životů. Petr Holman je spojil do jednoho a spojoval je i ve svém psaní. Výmluvný je už titul jeho diplomové práce z roku 1973: Ohlas básnické tvorby Rabíndranátha Thákura v české hudbě; jiným jeho dílem na pomezí různých oborů je Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny (samizdat 1974–1986; knižně v němčině 1993). Volbu svých témat vystihl před šesti lety v rozhovoru s Alenou Blažejovskou citátem z filmu Smrtonosná past 4. Odpověď na otázku „Proč to vůbec děláte?“ zněla: „Protože to nikdo jiný neudělá.“

Během života nalezl a zpřístupnil mnoho pramenů – dopisů i vzpomínek – k poznání díla a života Otokara Březiny i lidí s ním spojených (mj. Anna Pammrová, Jakub Deml, Emilie Lakomá, Matěj Lukšů, František Jech). Jako blýskání na lepší časy vyšla v roce 1989 v Odeonu Březinova Hudba pramenů a jiné eseje v Holmanově edici (v roce 1996 rozšířená pod titulem Eseje). Jeho více než třicetileté bádání vyústilo v dvoudílnou komentovanou edici Korespondence (2004), která obsáhla všechny tehdy známé Březinovy dopisy. Později se podílel na zrcadlovém česko-latinském vydání jeho Básnických spisů / Opera poetica (s Irenou Radovou, překlad Jan Šprincl, 2014). Březinovi věnoval mnoho vlastních studií (některé jsou shrnuty v souborech Březiniana, 2003, a Nature in Otokar Březinaʼs Work, 2014), soustavně také sledoval ohlas jeho díla: pořádal bibliografie, sborníky z březinovských konferencí. Z ohlasů, zmínek i efemér z let 1966 až 2006 vytvořil obří textovou koláž Březiniana II (2012). Zejména tento knižní špalek spolu s Korespondencí a Frekvenčním slovníkem zhmotňuje zálibu Petra Holmana v mnohosti, šíři, detailu a ve hře.

Tak jako by se dalo tesat do kamene, že Petr Holman se zasloužil o Březinu, platí rovněž, že Otokar Březina se zasloužil o Petra Holmana a jeho naplněný život. V roce 1968 mu bylo sedmnáct a před člověkem s duší cestovatele se brzo uzavřelo mnoho cest. Březinovo dílo se mu stalo ukazatelem i cestou, která otevřená zůstala, byť byla Holmanova stopa dlouho skrytá (prvních deset let publikoval pouze ve Wiener Slawistischer Almanach, ve Zprávách českých bibliofilů nebo ve vlastních strojopisných edicích). Také básníkova mnohostranná korespondence se stala středobodem mnoha nových drah, zápletek i přátelství. Práce s Březinovými texty zároveň Petru Holmanovi umožňovala být ve spojení se vším, co potřeboval: hudba, živé slovo, řád, tajemství, skrytost a velkorysá, nekonečná perspektiva. Březina mu tedy nebyl příležitostí ke specializaci, byl spíše univerzem a prostorem svobodného pohybu.

Při přebírání Ceny Toma Stopparda (2016) dal Petr Holman najevo, že nechce být „vložen a zakonzervován do škatule s fádním názvem ,březinologʻ. Faktem ale zůstává, že můj zájem o tohoto mimořádného tvůrce prozatím neskončil…“ Neakceptoval roli znalce, zachoval si prvotní nadšení i bojovnost, v obraně až sžíravost, a v komunikaci jakousi permanentní naléhavost. Ačkoliv prošel od devadesátých let několika vědeckými a vysokoškolskými pracovišti, vždy působil jako solitérní soukromý badatel, který jde vlastní cestou, pracuje vlastním tempem a vyjadřuje se vlastním jazykem. Byl to člověk přátelsky rozmáchlých gest a otevřené náruče, i jako kolega, který se rád dělil o svou zkušenost, knihy, kopie rukopisů, dlouhodobou práci. Měl snad až vesmírný odstup od provozních starostí, nebo pro něj byly zdrojem humoru. Nezanechal za sebou výstupy ani projekty. Zůstanou po něm prameny, ze kterých budeme dlouho čerpat, a ostatně také sen, za kterým bude možné dál jít.