Po knize Povídek připravil nyní Jiří Opelík další svazek spisů Ladislava Grosmana ‒ knihu Dopisy Mileně (Akropolis, 2019). U autora, jehož většina díla zůstala v rukopisném a zřejmě nefinalizovaném stádiu, se tak splácí další část starého vydavatelského dluhu. Postupuje se při tom ovšem nezvykle a při rychlém tempu a zvoleném edičním postupu vznikají vedle pozitivních efektů také průvodní zplodiny negativní. Není naším cílem záslužnou edici z díla Ladislava Grosmana torpédovat, ale chceme poukázat na jevy, které pokládáme za sporné, a upozornit na to, že zvolené metody přinášejí možná více problémů než zisků.

Svazek je sestaven ze čtyř základních oddílů. První, který editor nazval Pošta Mileně 1, tvoří devět reálných dopisů z let 1971‒1973, jež Ladislav Grosman adresoval z Izraele do Švýcarska rodinné přítelkyni Mileně Králové. Za ním následují druhý a třetí oddíl, které obsahují texty literární. Druhý, jenž tvoří osu svazku, je oddíl Dopisy Mileně. Obsahuje literární texty, které zaznamenávají události a prožitky z období jomkipurské války. (K této arabsko-izraelské válce se rovněž vztahují oba doslovy knihy, první k historii válečného střetu od Jana Zouplny, druhý o obrazu jomkipurské války v izraelské literatuře od Terezy Černé). Chronologií vzniku a v rukopise opakovaně užitým titulem zmiňujícím opět Milenu se k tomuto cyklu přimyká třetí oddíl, výbor z prozaických textů nazvaný Země mléka a strdí (Povídky Mileně). Poslední část tvoří čtvrtý oddíl opatřený titulem Pošta Mileně 2, který je složen ze čtrnácti stejné adresátce skutečně odeslaných listů z let 1973‒1980, k nimž jsou ještě přiřazeny čtyři dopisy autorovy manželky.

Soubytí reálné korespondence, jež tvoří tedy jakýsi rámec knihy, a textů literárních, které jsou jejím jádrem, exponuje otázku komentování takových textů. Mají ji zodpovědět čtyři stránky nazvané Stručné informace k vybraným jménům (s. 258‒261), které sestavila redaktorka svazku Jaroslava Jiskrová, a pásmo průběžných poznámek pod čarou, jejichž autorem je zřejmě editor (nikde to uvedeno není). Vysvětlivky ke jménům obsaženým převážně v reálné korespondenci sestávají z dvanácti medailonků, v nichž je zmíněno celkem 21 jmen (v rámci jednoho biogramu jsou pojednáni také další rodinní příslušníci). Poznámky pod čarou se vztahují pětkrát k textům literárním a dvakrát k reálným dopisům, obsahují stručné odkazy k prvnímu svazku Spisů, bibliografické vysvětlivky či poukazy k jiným autorovým dílům. Domníváme se, že oba typy Grosmanových textů – dokumentární a literární – však volají po rozrůzněném způsobu komentování a je škoda, že v Dopisech Mileně přišly společně a jednotně zkrátka.

Podle Ediční poznámky dopisy obsahují: „data k doplnění Grosmanova životopisu (i k životopisu některých jeho přátel), jednak bližší vhled do exulantovy psyché a jejích proměn“ (s. 251). Medailony samozřejmě nepokrývají většinu z jmen, jež jsou v korespondenci zmíněna, jejich struktura a umístění v knize také není příliš praktické a neslouží dobře ani pro porozumění tomu, o čem se v korespondenci jedná. Takto nedostatečně komentovaná korespondence vyvolává ve čtenáři otázky, jak to například bylo s Grosmanovou činností pro německou televizi (s. 25), filmovou tvorbou (s. 29), s vlastním psaním, chybí tu údaje k méně známým osobám, odkazy na literaturu atd. Čtení některých pasáží korespondence působí zcela pythicky: „Mimochodem, jak to dopadlo s našimi afričtími (sic!) přátel?“ (s. 27), „Je to otřes a doufám, nebudeš mi zazlívat, když se k tomu ve svém dopise nevracím“ (s. 222) nebo „Pavlova sestra nám okamžitě zavolala. Co ti mám povídat? Zacloumalo to s námi. Je to hrozné. On byl druhý případ za krátkou dobu necelého měsíce“ (s. 235). Ani vysvětlování u prozaických textů čtenáře neuspokojí, bez překladu zůstala například hebrejská spojení „Ejn brera“ (s. 187), či „Ha-sof tov, ka-kol tov, gam kesef jihje“, čímž se celkem vtipné líčení rozhovoru Arnošta Lustiga s izraelskou novinářkou zcela jistě dusí.

O způsobu Opelíkovy práce s Grosmanovými prozaickými texty tištěnými z pozůstalosti se zde již psalo. K dosud netištěným beletristickým textům přistupuje editor i v Dopisech Mileně tzv. redakčně a ani zde jednotlivé zásahy neeviduje. Snad je to jakýsi mechanismus, který někdy nutí editory textů tiskem dosud nevydaných, aby k nim přistupovali jako redaktoři. Stalo se to mnohokrát, následují pak obvykle dekády očišťování autorových textů. Přestože dotýkanému postupu Jiřího Opelíka stále nerozumíme, vnímáme jeho grosmanovské edice nicméně jako počin, který musí nějak souviset se soudržností inspirativní a úctyhodné vydavatelské práce trvající více než půlstoletí. V případě nadcházejícího, třetího svazku Grosmanových Spisů se však už nelze zachytit vůbec ničeho. Chystaná edice je totiž na stránkách nakladatelství adjustována jako „literární adaptace obsáhlého románového torza Adam, jak ji připravil spisovatel a editor Jiří Horák“. Obáváme se, že Jiří Opelík takovým kouskům připravuje svými edicemi Grosmanových textů úrodnou půdu.