Bývalý šéfredaktor měsíčníku Tvář v letech 1965 a 1968–1969 Jan Nedvěd, který zemřel v neděli 5. 5. 2019, dva měsíce po svých osmdesátých narozeninách, soustavnější kritické napsané dílo nevytvořil. Jeho zásadní vklad do dějin literatury šedesátých let 20. století spočívá v řízení časopisecké redakce a v plnění funkce „živého štítu“, jak se o sobě sebeironicky vyjádřil, při svízelných jednáních na ideologickém oddělení ÚV KSČ a vedení Svazu čs. spisovatelů, kde obhajoval zařazování jednotlivých příspěvků čím dál nepohodlnější Tváře. (Plasticky to vylíčil sám v rozsáhlém rozhovoru z roku 1993, který tento týden opětovně zveřejnila Revolver Revue na svém webu a kde je uvedena další literatura.)

Nepřítomnost systematického díla sestávajícího z kritických textů o literatuře proto nemíníme jako deficit. Ve vzácných tištěných reminiscencích po roce 1990 i v osobních rozhovorech navíc Jan Nedvěd připomínal, že publikačních ambicí nikdy neměl a že k veřejnému angažmá v literárním životě šedesátých let přišel vlastně náhodou, často za groteskních průvodních okolností.

Když ho na konci roku 1964 vedení Svazu československých spisovatelů jmenovalo šéfredaktorem měsíčníku, který začal skomírat už během svého prvního ročníku, působil Nedvěd ještě v redakci Literárních novin. V rozhovoru pro Střední Evropu z roku 1993 zavzpomínal na moment, kdy se faktického vedení týdeníku během tzv. tvůrčí dovolené šéfredaktora Josefa Rybáka ujal Jiří Šotola s Ivanem Klímou. Kromě jiných věcí „vymysleli dvoustránku, kde se měly uveřejňovat povídky a básničky, vůbec výtvory členů literární obce. Měl to mít někdo na starosti a psát k tomu krátké informativní texty o autorech, kteří na té dvoustránce publikovali. Takže tohle jsem dostal na triko a to jsem za Šotolova šéfredaktorování také plnil. Sháněl jsem příspěvky, psal jsem texty, skutečně několik takových dvoustránek, vlastně poměrně dost, vyšlo i s mými texty, a moji kamarádi ty texty nazývali případně telecími medailonky. Jak na to dneska vzpomínám, bylo to označení velmi přiléhavé.“

Nedvěd si od posmívajících se kamarádů – odhadujeme, že šlo o Doležala a Lopatku  – jistě užil svoje. Těžko rozsoudit, zda zvolená stylizace spisovatelských portrétů, které byly u ukázek z literární tvorby otiskovány v Literárních novinách od ledna do června 1964, byla u něho projevem zadržované recese, opatrným parodováním jarého reportérství či recenzentství, nebo vážně míněným přičinlivým literárním výkonem. Vzhledem k ironii jeho přátel – o níž ovšem zpravuje sám Nedvěd, což znamená, že ji akceptuje, a je pravděpodobné, že ji přijímal už v době, kdy jí byl vystaven – půjde spíše o ty vážně míněné pokusy. Z dnešní perspektivy představují však tyto miniportréty srozumitelnější, k svému předmětu – a k ničemu jinému – přivrácenou polohu publicistiky, jejíž vyznění není třeba oproti jiným materiálům tehdejších Literárních novin složitě dešifrovat.

Nedvědův volný cyklus je z téhož dnešního odstupu navíc mimořádným koncepčním a redakčním počinem. V žádné jiné fázi Literárních novin šedesátých let nebyla beletristická dvoustránka pořádána v takové pravidelnosti a kvalitě, jako za Nedvědova působení. Čtenáři si zvykli nejen na to, že na příslušných stranách najdou stabilně čtení, které nebude kontaminováno politologickými úvahami, sociologickými anketami, publicistickými reportážemi a jinými nebeletristickými žánry, jak bylo v týdeníku předtím i potom obvyklé, ale také na to, že to bude četba solidní nebo přijatelná: Během půl roku koncentroval Nedvěd na stránky Literárních novin autory jako Bohumil Hrabal, Jaroslav Putík, Vítězslav Kocourek, Ivan Diviš, Ivan Klíma, Ladislav Fuks, Karel Šiktanc, Josef Hiršal, Milan Kundera, Josef Kainar, Eduard Petiška a Josef Nesvadba.

Budoucí Tvář pak zejména v kritikách Doležalových a Lopatkových poukazovala spíše na limity těchto spisovatelů (Hrabal, Šiktanc, Kundera) a jako přínos do české literatury ocenila jen Hiršala; k ostatním zůstala nevšímavá – a cyklus v Literárních novinách je tak i nepřímým dokladem toho, jak se Nedvěd v prostředí Tváře roku 1965 vyhranil. Jako kritik v ní ovšem vystupoval ojediněle; v roce 1965 napsal recenzi o knize povídek Milana Uhdeho, o tři roky později pojednal o Studeném slunci Jiřího Muchy – v obou případech nikoli v modu „telecích medailonků“, nýbrž vyhraněného, rozeznávajícího kritického nastavení.

V obnoveném měsíčníku po srpnu 1968 publikoval Nedvěd častěji. Jeho střízlivě koncipované stati pojednávaly vesměs o úkazech soudobého politického a společenského života, jako byla minulost reformních komunistů, klamnost socialistických státních jistot, umění kompromisu coby regulérní politická ctnost, záludnost útěšného mýtu o hrdosti českého národa po srpnové okupaci, potřeba každodenní práce vně ideologických požadavků atd.

Snad je pro redakční politiku časopisu i pro Nedvědovu skromnost charakteristické, že tyto texty nebývaly umisťovány do čela každého čísla, jak by bylo lze u šéfredaktora očekávat, nýbrž vycházely jako kurzivy signované šifrou v kritickém couleuru tištěném na papíru s menší gramáží v závěru každého čísla – a je úplně lhostejné, že třeba nebyly psány z potřeby vyslovit něco posvátného o politice a morálce, nýbrž z nutnosti zaplnit na stránce náhle uvolněný prostor, kdy jiný autor objednaný příspěvek nedodal. Pro neokázalou věcnost a kriticismus těchto textů je taková okolnost dokonce ještě výmluvnější a lze ji vnímat jako příznačnou i pro autorův habitus v době po „druhé“ Tváři, kdy se Jan Nedvěd od literárního života odpoutal a věnoval se stejně poctivě jiným věcem.