Jako o „jednom z nejodvážnějších edičních počinů těchto let“, jakožto „mimořádném díle“ a „olbřímím titulu“ píše v článku Pecka stále triumfální Jan H. Vitvar v Respektu z minulého týdne (č. 10/2019) o výboru Souhvězdí Gulag Karla Pecky (2018). Je-li odvážný, kdo se bez rozmyslu vrhá vpřed, míní-li se přívlastkem mimořádný, co je mimo běžný řád, a označuje-li slovo olbřímí pouze hmotnostní údaj, potud má recenzent asi pravdu. Pro edici, již připravil a vlastním nákladem vydal „příležitostný nakladatel“ Daniel Pagáč, by ovšem byly určitě přiléhavější zcela jiné charakteristiky.

Kniha Souhvězdí Gulag Karla Pecky je totiž prapodivně uspořádaný výbor, který prošel nulovou ediční a redakční přípravou. V knize jsou Peckovy texty přetištěny zjevně bez důkladného ověření podle znění, z něhož byly nějak (?) převzaty, se svéhlavými doplňky a opravami i s množstvím chyb vzniklých patrně již v přepisu textu nebo OCR transportu (např.: „Místnost měla obvyklé vybarvení“ místo „obvyklé vybavení“ /s. 42/). Pro představu o četnosti vypisuji z jedné strany (41): „seděl švihácký nasazený baret“ místo „švihácky nasazený“, „To snad není možné“ namísto správného „možný“, „Babiak se však už na nic víc neptal“ místo „na víc neptal“, „vlevo do silnice“, kde ve skutečnosti je „od silnice“. Pro čtení textu není ani dobré, když se zaměňuje číslice 1 se znakem pro velké písmeno i. Těchto „much“, kterých si na příkladu řešení odstavců všiml i recenzent Respektu, má výbor celá a velmi otravná hejna.

Výbor obsahuje Peckovy romány Motáky nezvěstnému, Horečka, Veliký slunovrat a Štěpení, povídkové knihy Na co umírají muži, Malostranské humoresky a Svůdnost černé barvy, básnickou sbírku Rekonstrukce a samostatnou povídku Čtvrtý vítač, to vše na 996 stranách čtenářsky nevstřícného, resp. odpuzujícího velkého formátu (hmotnost svazku činí cca 2,6 kg). Texty jsou, jak si dokonce povšiml jinak vlídný J. H. Vitvar, uspořádány „oproti editorským zvyklostem […] chronologicky podle toho, o jaké době ta která kniha vypráví“. Proti „editorským zvyklostem“ je ovšem zrubána celá kniha, nemá cenu o nich hovořit dlouze: chybí informace o tom, z jakých vydání se vycházelo, co se s texty dělalo, proč jsou takto seřazeny, jestli jsou dochovány nějaké rukopisy atd., zkrátka základní, standardní údaje. Oproti tomu je v knize – obáváme se, že příznačně – jakési vroucí vyznání vydavatele, který spíše než aby autorovi sloužil, pořizuje si tak trochu vlastní společenské promo.

V knize jsou dále obsaženy doprovodné texty od Jiřího Padevěta, Daniela Kroupy, Cyrila Höschla, Jiřího Stránského, Hany Gerzaničové-Hons, Václava Malého, Petra Pitharta, Jiřiny Šiklové a Evy Jiřičné. Určitě většina z nich je v knize hlavně kvůli věhlasu jména, než že by říkaly něco věcného, některé z nich obsahem nadto škodí jak Peckovi, tak sobě. Například Eva Jiřičná se ve svém zamyšlení vyrovnává nejprve s tím, že Peckovu románu špatně rozuměla, nakonec pro čtenáře celkem marně staví proti Peckovu podání svou – jistě osobně cennou – zkušenost emigrantky. Autorům doprovodných textů situaci značně ztížila také neexistující redakce, materiály jsou otištěny asi ve stavu, jak p. Pagáčovi dorazily. Za všechny příklady citát z Jiřiny Šiklové, která patrně omylem vytváří opravdu krásné i literárně uchvacující spojení: „Buď si s námi a dalšími mukly, je svět tam za mřížemi i mravně jasný. Buď s námi, tedy dalšími mukly, nebo s vedením či vězniteli!“ (s. 582).

Situace kolem odkazu Karla Pecky přitom není tak beznadějná, jak nám v týdeníku podává J. H. Vitvar, když líčí nakladatele, kterak „jen zpovzdálí sledoval, jak se jeho milovaný autor postupně vytrácí z obecného povědomí“. Vždyť by stačilo se jen trochu informovat z běžně dostupných zdrojů. Připomeňme zde alespoň dlouhodobou aktivitu kolem Spolku Dobrá čeština, která vyústila v kolokviu věnovaném Peckovu životu a dílu, na němž byly mj. prezentovány důležité nálezy v autorově pozůstalosti. Naproti tomu netrpělivá, nepromyšlená a na vnějším efektu vystavená aktivita p. Pagáče – připomínající zásah nadšence, který se z lásky k milovanému pacientovi jme podomácku provést totální endoprotézu kyčelního kloubu – „jeho milovanému autoru“ v důsledku jen škodí, protože zaneřáďuje vydavatelský prostor a cestu k Peckovu dílu vposledku znemožňuje.

Jestliže nic z toho recenzent Respektu nevidí, napadá nás, zda buď nebyl „příležitostným nakladatelem“ ovlivněn, nebo zda to nakonec není příznak širší redakční politiky, která v obavě před tím, aby čtenář nebyl přílišnou kritikou znepokojen či otráven od odběru, přidá ke každé špatné zprávě aspoň útěšnou lžíci medu.