Kde jsou meze věcného dorozumění, prověřované v otevřené diskusi neomezované předběžnou dohodou, a kde počátky mlčenlivého konsensu s jeho korumpujícím automatismem a neochvějnou stabilitou? Moderní společenství bezesporu posilují svoji soudržnost vědomím sdílených cílů, neméně však schopností obstát ve zkouškách svobodomyslnosti, velkorysosti a ochoty vycházet vstříc nepříjemným otázkám, analýzám, námitkám, výtkám i výhradám, a priori je neomezovat a vyvodit z nich pro sebe patřičné důsledky; společenství v disentu netvořila výjimku. Oslavy se většinou zaměřují na snadno reprodukovatelné symboly společenské identity – snadno se při jejich vrstvení (omílání až do úplného zblbnutí) vytratí význam aktivity, která charakterizovala životní dráhu jejich nositelů. Byli totiž především kritickými spisovateli a kriticismus postupující proti síle zvyku, neklidný, zneklidňující, rušivý, vždy osamělý a sám (!) ve svém hodnotícím výkonu možno v tom smyslu považovat za konstitutivní rys (nejen české) moderní společnosti.

Podle nedávného (2011) konstatování letošního jubilanta, filozofa Petra Rezka lze stopovat počátky naší současnosti do raných osmdesátých let („Začala se formovat před třiceti lety“). Charakteristika aktuální situace a „nového prostředí“ jako hry, v němž se především „drží basa“ a těží diamanty, proniká i dneškem, je namístě se k ní vracet. Kniha Démanty české filozofie (Jan Placák – Ztichlá klika, Praha 2011) poskytuje při opulentní hostině strojené při letošních oslavách české státnosti příležitost k vystřízlivění. Konfrontace vzpomínky na soudobé rozhořčené reakce, zpochybňující legitimitu Rezkova počínání, s dnešním stavem věcí, aktualizuje podstatnou kulturní funkci kriticismu jako mravního korektivu: její ozvěnu máme ostatně zachovánu již v úsloví „Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu!“

Otázka po zdrojích (důvodech), povaze, funkcích a konečně i smyslu kritické řeči by neměla pominout útvar, který sice není v české kultuře příliš frekventován, jeho vynoření si však – zpravidla ignorováno ve své singularitě – zachovává dlouhý provokativní účinek, do té míry dlouhý, jak lze měřit účinky působení jeho protivníků. Porušuje totiž tichou dohodu o tom, co se sluší a co ne, předjednaný konsensus utvářející stereotypní jednání, individuální i kolektivní vědomí nutných účelů a prostředků. Osmý díl spisů Petra Rezka je autorský soubor, bilance živého díla, jaká zpravidla nemá za úkol představit reprezentativní sumu v kritické edici, nýbrž texty aktualizovat v dílčích celcích v současném kontextu, nenechat spát, co kdysi, resp. docela nedávno utichlo či bylo přičteno na vrub tzv. okolnostem („taková byla doba“). Jde tedy – jak napovídá již sarkasmus v titulu knihy – v neposlední řadě o akt vůči současnosti kritický, rušivý, nepříjemný. Svorníkem je tu polemika se zvyklostmi a návyky, které se projevovaly již koncem osmdesátých let v tzv. paralelní polis a některých samizdatových publikacích, v době popřevratové však poznamenaly akademickou rozpravu a formy či reformy jejích institucí.

Ironie „splývá podstatně s vášní kritickou“ – „svět nesnáší toho posměchu“, který má svůj původ v ironii, jež ovšem, jak napsal Václav Černý v roce 1942, vrací duše jim samým, nutí je ke svobodě a činí jim ze života povinnost. Rezkovy texty představují sebeobranu formou sarkastického útoku na projevy a účinky myšlení, jejichž oponenturu přinesl již svazek Filosofie a politika kýče (1991) analyzující ideologické rysy nového věku – ne zlatého, nýbrž diamantového. Škála intelektuálních selhání, jejichž parodickou přehlídku Rezek pozoruje v textech některých samizdatových tisků s přesahem hluboko do devadesátých let a do soudobé institucionální vzdělávací praxe, má zhruba osm úrovní: 1. nepřesnost – opomenutí – ledabylost; 2. povšechnost; 3. korupci jazykovou, neboli frázi (pro srovnání Rezek zařazuje poukaz k funkčnímu využití jazyka vědy v próze L. Moníkové); 4. rozumy z druhé ruky – mudrování (univerzální moudrost místo studia – ideologie); 5. plagiátorství a nepoctivost vůbec; 6. banalizaci, trivializaci, pád do neproblematického akademismu; 7. falešnou loyalitu; 8. sebechválu. V institucionální rovině pak tyto rysy nastolují pravidla svého druhu: a) zneužití pravomoci; b) korporativní myšlení a jednání; c) homogenizaci či glajchšaltování oboru v jeho celkovém profilu a odtud i jeho pružnou přizpůsobivost poměrům. Kousavý styl Rezkovy polemičnosti vytvořil svébytný útvar, spolehlivě rozpoznatelný i v pseudonymní masce (v osmdesátých letech Caruso, později např. André Klokoč). Postup odhalující strojenou vážnost a dutý patos protivníkovy formulace v jejich trivialitě působí na první pohled malicherně – souborně však nasvítí chatrné základy démantového zámku, v němž se vede hovor o filozofii, nikoli však hovor filozofický, a ještě chatrnější základy jednání, které filozofický postoj vylučují, tím spíše, že se jej dovolávají. Rezkova polemičnost nemá v dějinách české literatury mnoho předobrazů – upomene však např. na Durychovu parodickou literárněkritickou přehlídku desetiletí prvorepublikové literatury jako demonstraci (pseudo)hodnot mladého státu (Ejhle, člověk, 1928). Oběma se podařilo zmást některé současníky do té míry, že v jednom případě nepochopili ironičnost stylizace jako takovou, v druhém byli zajedno s Rezkem, ale cítili se pobouřeni jeho pseudonymy. U obou ukazuje otázka po zdrojích této ironické polemičnosti jinam než ke zdrojům romantické ironie, na které v souvislosti s kritickou ironií upozorňoval V. Černý.

Ironická, místy až satirická stylizace tohoto druhu má dvojí spojitý účel: znemožnit výmluvu, zároveň však také neumožnit odpověď v obvyklém polemickém modu. Adresátem není ani snad ten, kdo je tematizován, neboť tomu již není pomoci, jako spíše ti, kdo jsou ochotni poslouchat, nepřímí účastníci této výměny, neboť ti si mohou jednoho dne vzpomenout, upamatovat se na situaci výměny, o niž tu jde především. Proč je veden spor tak, aby předem vyloučil odpověď, nenarazí-li na stejný, totiž obdobně účinný či obdobně vynalézavý kalibr? Jde tu v první řadě o to nebýt zatažen do konsensu, nevystavit se jeho ohrožení ve smyslu mravním (nepodílet se!) a existenčním. V zápasu o udržení vlastních podmínek je toto pravidlo příslovečným, ovšem vcelku pevným stéblem naděje. Reflexe nebezpečí toho druhu je jedním zdrojem této ironie, jejímž druhým pramenem je potěšení, pobavení, které zmíněný útvar svému tvůrci poskytuje. Jde proto o útvar z povahy ambivalentní – o smích i soud ironikův: atak z bolestné úzkosti se projevuje šklebivě, omezeně, nedostatkem sebekázně, někdy rozjíveně. Míra je překročena oběma stranami sporu – dvojím selháním nemírnosti, přesto je však účinek i této kritické ironie delší, než se původně jevilo, a může být tematizován, kdykoli jsme svědky korumpující němé dohody. Proto může dnešního čtenáře Rezkových textů přepadnout pocit déjà vu, aniž by o sporech, o něž původně šlo, něco bližšího věděl (Rezek koneckonců uspořádal ze svých textů výbor, nepředstavil je v jejich celkovém úhrnu). To proto, že selhání, jehož obětí se stalo myšlení samo, má pro naši univerzitu a její obec dalekosáhlé, důsledky. Jejich kontury jsme zatím ani nezahlédli.

Kritická aktivita, která v dějinách moderní české společnosti často vyhraňovala své hodnotící postupy a žánry v oblasti literární či umělecké, se vynořila v osmdesátých a devadesátých letech ve filozofickém oboru a dalekosáhle jej překročila radikálním úsudkem, s nímž se těžko smiřuje a ještě hůř se mu vyhýbá. Nakonec právě v této radikálnosti, v ironii univerzální a nevybíravé, se konečně hlásí o slovo filozofické stanovisko jejího tvůrce jako předběžný, ale aktuálně dostatečný, v rámci sebekontroly koherentní názor nezajištěného celku, s výhradou práva na omyl.

 

(Citáty a parafráze viz V. Černý: Smích a soud ironikův. In V. Č.: Osobnost, tvorba a boj, Praha 1947, s. 97–106.)