Po odpovědi Olgy Hostovské na repliku Martina Pokorného je nyní snad jedna otázka nad edicí Egona Hostovského v České knižnici vyjasněna, náhled na adekvátní ediční přístup k románu Půlnoční pacient i charakteristiky vydání tohoto textu z roku 1969 se naopak různí.
Nejprve pár slov k zvolenému edičnímu přístupu. Za sebe vidím jeden setrvalý akcent edičního přístupu České knižnice v tom, že vydavatelé se vzhledem k cílům této řady vhodně snaží co nejvíce držet historickou identitu zvoleného výchozího textu a vyhýbají se různým kombinacím variant či zásahům, které nejsou opravou evidentních chyb základního textu. Přinášejí tedy texty asi v takové podobě, jak by je tehdejší autor nadiktoval dnešnímu písaři: modernizované pouze po stránce pravopisu, ale bez dalších úprav lexika, tvarosloví atd. Proto například edice Julia Zeyera v České knižnici nenásledovala odvážnou rekonstrukci částečně ztraceného autorova textu, již u Jana Marii Plojhara podnikl v Národní knihovně Rudolf Skřeček (1976), a proto také zřejmě editorka současného vydání Hostovského nemohla postupovat tak, jak s textem svého otce zacházela jeho dcera v roce 1997 v rámci spisovatelových spisů.
Ta ve své edici Půlnočního pacienta před více než dvaceti lety vedle pravopisné aktualizace odstraňovala zastaralé tvary (např. manželu > manželovi, do týlu > do týla) a podoby, které Hostovský používal v exilu na konci padesátých let 20. století. Zda to bylo z neznalosti aktuálního českého výraziva (mixér > barman, antika > starožitnost), jemuž byl už více než dekádu vzdálen, anebo úmyslně opřel literární řeč českého textu o angličtinu, ponechme stranou. Postup O. Hostovské byl veden akcentem na přijetí autorova díla v novém kontextu, a proto vydavatelka vylučovala z textu prvky, jež považovala za překonané a odvádějící čtenáře od vlastního uměleckého díla.
Takový postup ovšem zbavuje dílo právě oné historické identity, o niž myslím České knižnici jde, a místo víceméně standardizovaného postupu, podle nějž jsou upravováni jiní autoři řady, naopak operuje tak, že je její přístup vskutku neopakovatelný. Nadto tento způsob ediční přípravy vnáší do textu nová a autorem nezamýšlená napětí a kolísání, jak ostatně popsala již před lety Zuzana Dětáková-Jürgens v textu Jak se ze starého Hostovského stal nový Hostovský (Kritická příloha Revolver Revue č. 8/1997, s. 131‒133). Přístup redaktora k dílu živého autora, který může obvykle na navrhované změny reagovat, je v naší vydavatelské tradici běžně odlišován od přístupu editora k vydání již zemřelého autora.
Ivan Olbracht, na něhož se Olga Hostovská odvolává, sice upravoval texty svého otce Antala Staška, jeho vydání nelze však považovat za vhodná, pokud chceme poznat, co vlastně Antal Stašek napsal. Ta vydání plnila jinou funkci nežli bázové edice České knižnice, u nichž mohou například studenti zjišťovat charakteristiky autorova jazyka.
Pokud jde o vydání Půlnočního pacienta z roku 1969, psala o něm v poznámce ke své edici již sama Olga Hostovská, že je „nelze považovat jednoznačně za vydání poslední ruky“ (s. 258). Důvod spatřovala v tom, že zde byly podniknuty úpravy z obavy před cenzurou, ale hlavně, že tehdejší redaktorka Irena Zítková ve snaze o modernizaci textu zasáhla do autorova slovníku a stylu a zbavila autorův jazyk „výrazů pro něj charakteristických“ (s. 259). Jako změny „které nevyplývají z autorova tvůrčího záměru“ (s. 447) chápe redaktorskou aktualizaci Hostovského jazyka také editorka vydání v České knižnici Štěpánka Pašková. Vydání z roku 1969 bylo tedy připraveno sice patrně s autorovým souhlasem, nelze však předpokládat, že autor zcela svobodně souhlasil jak se změnami vnesenými z obav před cenzurou, tak se změnami, které měnily jeho styl.
Byl autor při schvalování těchto úprav zcela svobodný, neřídilo se jejich přijetí třeba jen běžnými lidskými ohledy? Můžeme říci, že se důsledně seznámil se všemi změnami a jejich konsekvencemi? Lze pak ještě mluvit o autorizovaném vydání? A byl postup redaktorky vskutku korektní? Platí-li výše popsané charakteristiky redakční úpravy, jíž byl Hostovského román podroben, bylo by vskutku povedené, kdyby byl redaktorce za „finální podobu“ svého díla opravdu ještě „vděčný“ (stejně jako jiní autoři, jejichž díla redaktoři dotáhli ke „zdárnému konci“). Termín „autorizované vydání“ je, jak známo, ošemetný ‒ vydání může být formálně autorizované, nicméně nelze, domnívám se, sankcionovat chyby či svévolné zásahy, třebaže byl autor s nimi srozuměn. Taková autorizace je pak celá podezřelá.
P. S.: Editorka Š. Pašková mě upozornila, že úpravu kontingenty > kontinenty provedla analogicky k několika shodným formulacím. Je to tak, emendace je tady patrně oprávněná, jen měla být odůvodněna.