Vážení pozůstalí, milí přátelé, vážení smuteční hosté, sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s profesorem Oldřichem Králem, zakladatelem novodobé komparatistiky na Univerzitě Karlově, sinologem, překladatelem a učitelem, který od svých studií v padesátých letech prostředkoval českému světu klasickou čínskou poezii a filozofii, ale i kaligrafii a malířství.

Tyto věty zní hluše a prázdně. Snad se hodí jako slova zástupkyně Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, za niž mám na tomto místě promluvit. Snad se hodí k fakultě, s níž byl profesor Oldřich Král do posledních dní spjat, i když se k němu v sedmdesátých a osmdesátých letech obrátila zády, ale která by bez něj byla zcela jiná. Ta bezzájmová slova se hodí snad do oficiálního životopisu, kde vyčíst všechny zásluhy by znamenalo popsat a přečíst dlouhý seznam, jehož konec by zdobila česká a čínská státní cena.

Myslím, že se však nehodí k Oldřichu Královi, s nímž jsme v posledních letech vedli četné hovory v Ústavu české literatury a komparatistiky ve čtvrtém patře s výhledem na Pražský hrad, Vltavu a chrám svatého Mikuláše, a když jsme se dlouho nepotkávali, věděli jsme, že vede jiné hovory – více osamělé, hovory se svými knihami s výhledem do jihočeské krajiny okolo Lásenice, nebo je někde ve vzdálené krajině, „krajině nebezpečné, do níž pronikneme hluboko, leč za zády máme většinu opevněných měst“, jak řekl Mistr Sun v úvahách o válečnictví, který česky promlouval právě ústy svého překladatele Oldřicha Krále. Pro tyto odborné, vtipné, i intimní hovory zde nemluvím a nechci mluvit jen jako zástupkyně fakulty či ústavu, na nichž působil.

Dnes bych s Vámi, pane profesore, chtěla naposledy vést krátký rozhovor, byť bude jen jednostranný, tak nepodobný těm trochu ironickým komentářům a poznámkám, ale i výhradám a požadavkům, které jste pronášel tichým hlasem jen tak ve stoje u tiskárny, z níž lezly korektury stále nových a nových dílů desetidílného románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze, románu živočišné smyslnosti i lyrické reflexe, románu mnoha poloh, který Vám byl právě pro svoji mnohoznačnost, mnohostrannost, smyslnost, tělesnost i básnivost tak blízký.

Jak však začít tento poslední rozhovor, který mi bude stále chybět, kde jej navázat? Od této chvíle spolu budeme moci mluvit jen prostředkovaně – a je mi líto, že to nebude čínskými znaky, ale obyčejnou latinskou abecedou, byť zdobenou různými kolečky, tečkami, čárkami. Takových hovorů bude ještě jistě mnoho, neboť mně, nám, stejně i mnoha jiným, kteří se nyní s Vámi loučí v dálce i v blízkosti, zůstala poezie, slova, duch i tělo básnictví. Někde jste napsal, že cílem překladu je báseň, a ne slovníkové heslo. A díky poezii můžeme být stále na cestě v rozhovoru.

Všechno se proměňuje a počátek je v prázdnu, v nebytí (wu). „Kdo vrácen prázdnu dojde úplnosti,“ řekl slovy Vašeho přítele, básníka Karla Šiktance, jiný básník, Sikong Tu, v první z 24 básní o vlastnostech básnických v knize Tři nadání, kterou jste s Šiktancem společně připravili.

Vše se proměňuje, ale stále je třeba poezie, stále je třeba ironie a stále jsme na cestě. Vše pomíjí. A ještě jednou bych si vypůjčila slova Sikong Tua, tentokrát z dvacáté čtvrté básně:

 

Do lopatek kola voda věčně padá

třpyt se korálově v perlách převrací

Co lze o tom ještě vůbec říci?

Vypůjčená slova jsou jak hlupáci

[…]

Stoupat vzhůru Za magickým světlem

do nicoty temna vraceti se zpět

Roky přicházíme roky odcházíme

A to je tak všechno co lze povědět.

 

To je tak všechno, co lze povědět.

Pane profesore, stejně bych chtěla začít rozhovor u tiskárny aspoň ještě jednou a zeptat se Vás, když asi nikdo ty zbývající díly Slivoně ve zlaté váze nepřeloží: „Jak to vlastně dopadne?“ Vy byste možná řekl: „Nedopadne to, pokračuje to napořád.“

 

Prosloveno na pohřbu Oldřicha Krále 29. června 2018 ve velké obřadní síni krematoria ve Strašnicích.