Netroufala bych si plést se do čínských znaků. Ale je tu poezie, duch básnictví, který měl u Oldřicha Krále přednostní práva, o ně bylo vše opřeno. Kromě odborného objevování staré Číny v proslulých a také mnohdy znovu obdělávaných překladech (Tao – Kniha mlčení ‒ Laozi, Kniha o cestě a síle, nově vydávaná za výtvarné spolupráce s Milanem Grygarem a Janem Mertou; Sen v červeném domě; Kniha proměn) bylo pro něho stejně důležité poukazovat na spojnice západního a východního myšlení. K jejich hledání a nalézání mu byla oporou komplexnost ducha čínského básnictví, v jeho lyrismu i bojovnosti.

Vedle Ducha básnictví řezaného do draků – zdroje studií klasické čínské poetiky, je krásným příkladem ohledávání postoje k životu jako souhry lyrismu, poetiky a filosofie Shánění krávy: deset obrazů hledajícího ducha. A úkolem z mnoha bylo pro Oldřicha Krále hledat jeho paralely, možnosti, ohlasy v Čechách, v návaznosti i v korekcích práce svých předchůdců a učitelů. Komentoval (a ovšem znovu překládal původní předlohu) Mistra Suna Jiřího Koláře, s Karlem Šiktancem spolupracoval na překladech Třech nadání, starých básní o básnictví, malířství a kaligrafii. Knihu chápal jako rozhovor o třech aspektech lyrického vidění a výrazu, opírajícího se o „bytostnou jednotu estetického myšlení, kterou rozmetal teprve střet se západní modernou ve chvíli totální krize čínské společnosti na konci devatenáctého století…“. A oba čeští autoři brali práci na ní jako pokračování rozhovoru – sinologa a básníka ‒ o možnostech a nemožnostech jazyků, čínského a básnického zvlášť. Oldřich Král se i do této práce na léta pustil s charakteristickou svéhlavostí. „Znal jsem Šiktancovo umění zkratky, schopnost elipsy, jeho znalost archivu české řeči. Obdivoval jsem odvahu jít větě po krku.“

Otázka převodu, adekvace či analogie řeči obrazového písma do řeči západního písemnictví ho zajímala, dalo by se říci, spektrálně. V komparativních obrysech západního a východního duchovního založení (například v odkazech Tao-Knihy mlčení na neartikulovanou řeč rané evropské avantgardy), v obhlížení souladu, který zahrnoval různost uměleckých přístupů – básnictví, malířství, kaligrafie, v postupu k detailním analýzám různorodosti, přiměřenosti a nepřiměřenosti významových, vizuálních, zvukových, hlasových a rytmických oblastí těch kterých jazyků. A zase zpátky ‒ obecně k pohybu mezi obrazy, hlasy a slovy.

Alespoň dva příklady: spolu s Martinem Pokorným přeložili stať, která patří k základům evropské moderny, Čínský písemný znak jako básnické médium Ernesta F. Fenollosy a Ezry Pounda. A Stopy tuše, čínské malířské texty začaly vznikat ještě za působení Oldřicha Krále ve zbraslavském depozitu Národní galerie a za povzbuzování Zdeňka Sklenáře. Jsou to jakési skoky do dálky ‒ mezi obecnými principy a konkrétností detailů v tomto pohybu mezi západem a východem, vědou, filosofií, uměním, literaturou, básnictvím, uměním románu a brutální kronikou života, jak by se snad dala nazvat jeho poslední výzva, překládání desetidílného románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze. I v tomto „úkolu“ jako by se potkala škála jazyků, světů a povah v „živé názornosti“, postupující od jemné lyrické reflexe až k drastické živočišnosti. Žel zůstává nedokončený.