Ve věci návrhu na ocenění Karla Sýse státním vyznamenáním se vyslovil poslanec Antonín Staněk, kandidát na ministra kultury za ČSSD v jedné z budoucích Babišových vlád. „Pan Sýs patřil k básníkům, kteří v 70. a 80. letech tvořili kvalitní poezii,“ konstatoval pan Staněk jistě nikoli do větru. Nechceme, aby stať Jana Wiendla, kterou jsme zde publikovali minulý týden a v níž se pravilo, že „nemá smysl vést debatu o charakteru Sýsovy poezie, mluvme o charakteru autorových profesních a občanských postojů“, působila vůči Staňkovu stanovisku polemicky, a u Sýsovy literární tvorby, kterou pan poslanec tak oceňuje, se tedy zastavme dnes.

V létě 1990 otiskly Literární noviny, tehdy znovuobnovené po více než dvaceti letech, úvahu Zdeňka Troupa Karel Sýs – básník? Zamítavou odpověď na otázku z titulu článku opřel autor o lexikální a kompoziční odvozenost Sýsova tvůrčího postupu, o okázalé, ve skutečnosti přikrčené buřičství, o formální společenskou angažovanost a o bezcharakterní drancování politicky vykolíkovaného literárního prostoru. V situaci nečekaně nabyté svobody a dychtivého očekávání desítky let zadržovaných uměleckých hodnot prošel tehdy Troupův článek téměř bez povšimnutí. Společným tenorem několika nesouhlasných reakcí na něj byl jakoby ctnostný postoj, jenž vyznačoval dění nejen v literatuře, ale v obecných společenských poměrech: Nejsme jako oni! Parola zněla sice ušlechtile, ale přitom panikářsky odváděla pozornost do ztracena. Troup nezbavoval Sýse občanských, a tedy ani publikačních práv – tak jako to dělali ti, kdo před mladými literáty na počátku sedmdesátých let umetali všechny možné cestičky –, ale vyslovoval vzácně přímý a argumentovaný soud nad beznadějně eklektickou, do sebe zahleděnou a pokrytecky stylizovanou literární produkcí.

Možnosti tázání po věrojatnosti uměleckého výkonu v nesvobodné společnosti, jak je rozvrhl Troupův článek – v němž byl Sýs jen nejnápadnějším příkladem pro bezostyšné řádění dalších kumštýřů (Peterky, Pelce, Žáčka aj.) –, se v polistopadové překotné atmosféře nijak neujaly. Přesněji řečeno, rezignovalo se na pokus, zda působení autora, který přičinlivě vychází vstříc tzv. politické objednávce, lze pojmenovat jinak než výkon umělce, který tvoří bez ohledu na společenské výhody nebo nevýhody a v totalitním režimu, který drží vlastní obyvatelstvo jako rukojmí, si ke čtenáři hledá takovou cestu, po jejímž absolvování by se nemusel odvšivovat. Jinými slovy: je možné uchopit konjunkturální literaturu ještě jinak než nerozlišující, nerozeznávající a nicneříkající kaší, přibližující například v roce 1998 Sýsovo dravé neumětelství jako „nezvalovskou hru se slovy, asociativní princip a improvizační lehkost, nevyhýbající se ani anekdotickým parafrázím cizích textů“?

V prvních ročnících polistopadových Literárních novin se o to se zdarem pokusili v několika recenzích Tomáš Kafka nebo Luboš Merhaut, a ovšem Antonín Brousek, který měl za sebou už zakládající zkušenost z cyklu studií z let 1976–1979 zařazených do knihy Na brigádě (Toronto 1979, oddíl věnovaný normalizační próze napsal Josef Škvorecký; Brouskova část → Podřezávání větve, 1999, s. 207–325). S postupujícím vršením literárních otázek a problémů, které přinášela už postkomunistická skutečnost, však k teoretickému rozpracování tématu už nikdo nepřikročil a prospěchářské básnění Sýse, Peterky a dalších bylo v akademických dějinách literatury podáno jako politicky sice sporné, nicméně tvárně regulérní básnění.

V naší současnosti je však málo tak útěšných úkazů jako kongruence mezi slabostí pro poezii Karla Sýse a chutí být členem vlády, v jejím čele stojí hospodář z Olbramovic. Její „makání“ se bude dobře snášet se sémantikou takových kousků jako Láska na schůzi („Místnost je plná lidí z azbestu / Jenom my žhneme jako doutnavky / když je okruh uzavřen… // Konečně jsme sami / – ptáček květiny usedá do vázy / a já ti kladu do výstřihu / zpocenou minu dlaně“), Chvála kol („Když se to vezme kolem a kolem / celý svět jezdí a padá s kolem // Kola se rozbíhají po hladině / dupot kol se nese od rychlostní skříně // Na kolech se vozí chléb i pekaři / pilných kol jsou plné hodiny i nádraží // A tak bez kola tu zbyde jenom ten / kdo se zastavil a musel z kola ven“), Strach z prázdna („Hlavně nepřestávej / seismograf taky nezná neděli / třese se o osud Českého lesa / žula s ním mlátí o zem / Rozkoš by se vrátila do pralesa / báseň do bombičky / semeno do muže / čas do hodinek / anděl do barvotisku / bůh na oběžnou dráhu / Nepřestávej nepřestávej Ještě / Udělej to sobě i mně / Vbij nás do země“) atd. Všechno je v pořádku.