Souborná edice veršů Andreje Stankoviče vychází v dvousvazkových Knihách básní (Praha, Triáda 2017) téměř sedmnáct let po autorově smrti. Mohlo by se zdát, že je to pozdě, ale podíváme-li se na cestu většiny autorových sbírek ke čtenáři, zjistíme, že časové průrvy jako by byly přirozenou součástí životů spisovatelových knih.
První básnický titul byl – v samizdatu v roce 1979 – zveřejněn až deset let poté, co se připravovalo jeho tištěné vydání, a nebyla to navíc kniha jedna, nýbrž rovnou dvě. Nepublikování sbírky Patagonie v roce 1970, zapříčiněné spektakulárními „normalizačními“ změnami v nakladatelství Československý spisovatel, totiž zastínilo fakt, že předchozí Stankovičova sbírka Noční zvuk pionýrské trubky čekala v intaktním rukopisu na rozhodnutí v nakladatelství Mladá fronta už od roku 1966. O okolnostech jejího nevydání bohužel nevíme nic, ale ze skutečnosti, že o tři čtyři roky později Stankovič nabídl jinému nakladatelství jinou básnickou knihu, můžeme vysuzovat, že byl buď nezměrně trpělivý, nebo že takové čekání patřilo k běžným rysům jinak překotného kulturního tempa druhé poloviny šedesátých let, nebo že tehdy prostě panovaly jiné starosti.
Kontrastně k tomuto spletitému, zdlouhavému a zřejmě už napořád tajemnému osudu první dvojknihy vstoupila do literatury autorova druhá (přísně vzato ovšem třetí) básnická sbírka Osvobozený Babylon (Slovenský Raj): Stankovič ji totiž zveřejnil hned v jednom svazku současně s Nočním zvukem pionýrské trubky a Patagonií. Jeho knižním (v tu dobu samizdatovým) debutem se tak stala publikace, která pod názvem Poezie de facto představovala jeho veškeré, a tedy souborné básnické dílo. Tyto peripetie zamotaly polistopadovým bibliografům a lexikografům hlavu natolik, že většina standardních příruček z posledních tří desetiletí poskytuje o Stankovičově tvorbě informace značně nespolehlivé.
Zveřejnění dalších dvou autorových sbírek provázel naopak jistý klid. Jedna vyšla v relativně stabilizujícím se samizdatovém provozu v roce 1984, druhá pak o jedenáct let později ve zdánlivě už usazeném nakladatelském podnikání v době svobody (a poté, co před ní byly tiskem, byť v jiném pořadí, než v jakém vznikaly, publikovány autorovy předchozí strojopisné vydané tituly).
Osudy zbylých dvou knih veršů však znovu vybočily z běžného literárního žití. Soubor dvaceti básní nazvaný Obskurník zveřejnil Stankovič v roce 1999 jako bibliofilii, kterou, pokud vím, knihkupecká nebo galerijní distribuce nešířila, ale autor ji svým přátelům rozdával. Poslední sbírka básní, z níž dva měsíce před Stankovičovou smrtí (12. 7. 2001) otiskla podstatný výběr Revolver Revue č. 46, vychází kompletně právě až ve druhém svazku Knih básní, k němuž se tímto vracím.
Souborná vydání s edičním aparátem se zpravidla pořizují pro specializované zájemce, tj. studenty a literární historiky. Vzhledem k pohnutým osudům většiny Stankovičových sbírek a k perifernímu postavení básníka v tzv. dějinách literatury skýtají čerstvě vydané dva svazky možnost pro vůbec první čtení díla, nezastřené mimoliterárními okolnostmi, a tedy pro zásadní reinterpretaci autorových postupů.
Co následuje, není žádná analýza, ale několik dojmů ze souvislé četby bezmála 800 stran veršů. Jde o překvapení několikerého druhu. Básně vyzařují něco jiného než ve svých prvních samizdatových nebo tištěných vydáních, a jsem přesvědčen, že příčinou tohoto počitku není jen pověstný význam časového odstupu ani sjednocující typografie Viktora Karlíka. Dnešní dojem neobyčejné soudržnosti a přesnosti autorova básnického výrazu je tak intenzivní, že si jeho nepociťování anno dazumal neumím vysvětlit. Jediné, co mě kromě mých nedostatků napadá, je cosi jako zastírací, a tedy klamavý efekt autorovy výrazné osobnosti.
Ve Stankovičovi se proplétala ekrazitnost se ztišeností, ostré sarkasmy s porozumivou empatičností, fascinující vzdělanost s nehranou plebejskostí, bezohledný (ve smyslu živelný, nikoli hrubý) nárok na pozornost s nezištnou obětavostí pro druhého atd. To všechno jako by tvořilo před jeho verši clonu, která způsobovala, že jeho básně se mohly jevit jako více či méně nezávazné žertování, schválné hříčky, vynalézavé podněty pro zábavu duchovně spřízněných čtenářů, jako jakýsi vedlejší produkt člověka, z něhož při komunikaci vyzařuje především spontánní hravost, neodolatelná roztržitost, případně roztomilá – někdy nesnesitelná – umanutost. Všechno to bylo strhující, a ty verše spočívaly zdánlivě jen jako vedle toho.
Dnes, v těchto dvou knihách, stojí autorovy texty suverénně o sobě, i když vzpomínka na básníka neslábne. Ještě radikálněji a jen zdánlivě paradoxně řečeno: v básních není rozpoznatelný charakteristický „fyzický“ Stankovič, nýbrž původní, ostře tesaná literární řeč, která je navzdory starostlivým obavám z poloviny devadesátých let o srozumitelnost autorovy poezie pro dnešního čtenáře normálně dostupná. Je to jistě dáno také tím, že tato poezie je netečná vůči básníkově biografii i vůči národním nebo evropským dějinám, během jejichž pohnutých zákrut se rodila.
Od první poloviny šedesátých let, kdy vznikala první sbírka, zakládají Stankovičovy rozmyslně a pevně budované básně v české poezii neporovnatelnou hodnotu. V odlišném nastavení (tj. v jiném jazykovém temperamentu a při čtenářské absorpci novější literatury) než např. Weinerových Mnoho nocí, Holanovo Vanutí či Oblouk, Kolářův Limb nebo Wernischova souběžná – oproti Stankovičovi ovšem publikovaná – tvorba přichází autor s verši, které postupují nejen proti iluzi nějaké představitelné skutečnosti, ale i proti očekávatelnému zacházení s plnovýznamovými slovy. Hlasitost a tóny těchto veršů jsou určovány pociťovanou či implikovanou zkušeností řeči, kterou Stankovič na nejrůznější způsoby destruuje a nově provizorně ustavuje. Josef Vohryzek postihl v lektorském posudku z května 1970, že u básníka „neběží o poetično nesmyslu, jako spíš o nesmyslnost poetična“.
V dalších sbírkách je takové směřování odstiňováno např. interpunkční invazí, která s trojtečkou, závorkami, pomlkami a dalšími uvozovkami (stejně jako s různě odsazovanými verši, jejich číslováním nebo indexováním s připojenými poznámkami pod čarou) prostor básní nuancuje, resp. rozhýbává. V následné knize k tomu přistupuje práce s cykly, jejichž akcelerací se řada motivů stává návratnými, a tedy víc a víc známými – známými ovšem nikoli z reality našeho světa, nýbrž právě jen ze Stankovičových básní. V posledních třech sbírkách se vedle toho stále častěji prosazuje hlas v první osobě, který spolu s poměrným zkracováním jednotlivých textů přichází s tematizací této básnické zkušenosti a míří ke zvláštní, snad středoevropské podobě kóanu.
Prosloveno 3. 5. 2018 v knihkupectví Ostrov při uvedení Stakovičových Knih básní.