Snad patnáctá, ovšem nikoli poslední kniha spisovatele, cestovatele, muzikanta, překladatele a středoškolského učitele českého jazyka a literatury Jana Jíchy (* 1980) není tentokrát o legraci na studiích ani o cestování, je to „učebnice literatury pro novou dobu“. Kniha nazvaná Literární monády s podtitulem Stručné dějiny (nejen) literatury v zrcadle nastaveném zkaženému světu (Cherm 2016) má být podle anotace podrobnými dějinami světové literatury pohledem skrze principy jin a jang, ale též „aspiruje na to, aby jako alternativní literární příručka sloužila zájemcům bez rozdílu věku po desítky let“.

Autor v Preambuli varuje, že pokud vám třeba jediná ze základních premis jeho výkladu bude připadat „v příkrém rozporu s vaší úrovní poznání, bylo by jen mrháním času seznamovat se s vývody“ (s. 21). Mezi čtyřmi základními artikuly se jmenuje například i to, že strava člověka a lidstva se významně podílí na jeho myšlení, tvorbě a osudu, jak tvrdí princip číslo 4. Nicméně četba stojí za to, i kdybyste si nemysleli, že by druh pokrmu rozhodně účinkoval v osudu, tvorbě a myšlení lidstva. Třeba v kapitole Věc nemožné volby aneb Holocaust vyjevuje Jan Jícha svou představu, že za holocaust si mohou Židé především sami: „je třeba uvést, že hlavní tíha viny skutečně leží na Židech samotných ‒ ne těch, kteří skončili své životy v nacistických pecích, ale veškerého židovstva. […] Jejich dějinná a dodnes stále přiživovaná vina spočívá v egoistickém sebepojetí, v existenci pod praporem vyvoleného národa. […] Jen u Židů došla tato povýšenost tak bezprecedentní propracovanosti, tak detailního a neotřesitelného ukotvení, které bude jednou nepochybně nalezeno i jako součást specifiky židovského genetického kódu“ (s. 277‒278).

Nevím, co Jan Jícha jí, ale zřejmě se jeho strava na jeho myšlení a tvorbě podepsala neblaze. Vhodnější by bylo spíše si o věci něco přečíst. Podstatou jeho výkladu je tu totiž zcela mylné, nehistorické a zavádějící pojetí vyvolenosti chápané nikoli jako přijetí zodpovědnosti, nýbrž coby sobectví. K tomu se připojují jen další antisemitské floskule typu „tento národ přes všechna protivenství třímá opratě podstatné části světové ekonomiky“ (s. 278) či „cílem judaismu není blaho lidstva, ale blaho Židů; jeho charitativnost se odehrává ve sloupcích má dáti ‒ dal. Ať už se najde výjimek, kolik chce, jisté je, že Židé své ‚vyvolené‘ schopnosti dávali vždy do služeb sobě a Bohu, pak ostatním Židům, a když zbylo, teprve zbytku lidstva“ (s. 279). Zarážející je ovšem také to, že kniha vychází v nakladatelství, na nějž se dosud snad dalo pohlížet jako na celkem solidní podnik. A záhada je, zda Jan Šulc podepsaný pod vychvalující anotací na zadní obálce je táž osoba jako obětavý redaktor Jan Šulc, spolupracovník Torstu a autor pravidelných sloupců do Hosta.