Dne 9. ledna oslavil narozeniny Petr Rezek. Jeho působení a více než čtyřicet let práce jsou v našem duchovním prostředí mnohostranné a výrazné, a proto je složité je vystihnout nějak stručně a přehledně. Podobně jako u Jiřího Němce, o šestnáct let staršího, podtrhněme u předvčerejšího jubilanta sourodost a paralelnost několika profesí, zejména filosofa, učitele, psychologa, editora, nakladatele a překladatele, z jejichž způsobů vyzařování mají nejdelší nebo nejpalčivější účinnost asi kritika a bystrost. Domníváme se přitom, že zatímco v psaném i orálním díle J. Němce nabýval čím dál větší váhy ohled k druhému, osvěta, cíl ovlivnit nebo orientovat, P. Rezek, během svých studií a v počátcích vlastní odborné činnosti zřejmě hodně inspirovaný právě Němcem, ční – při talentu výrazného řečníka a strhujícího pedagoga, který poutá vlastně široké publikum – ve svém myšlení osamocen. Ta samota není opuštěností, nýbrž výlučností, neporovnatelností.
Neumíme Rezkovu filosofickou práci charakterizovat jinak než amatérsky a jen několika rysy. Jedním je věcný a kritický vztah ke svému učiteli, který Rezek projevuje jednak pozorností k jednotlivým problémům či tématům Patočkovy filosofie (vztah k metafyzice, přirozený svět, životní pohyb, fenomenologie ducha), jednak radostnou demontáží patetických, nepravých, sebezhlíživých „patočkovských“ inspirací v textech předlistopadového disentu, z něhož se po roce 1990 ustavil akademický establishment praktikující rozsáhle také v politice a v médiích.
Vlastním Rezkovým filosofickým působením jsou vedle patočkovských studií fenomenologické úvahy (studie a přednášky) o psychologii, o tektonice, tj. konstrukci stavby nebo předmětu, či o sochařství, resp. o vědomí prostoru. Látkou těchto pojednání je volný pohyb mezi obrazy, sochami a stavbami a jejich modely od nejstarších dob po 20. století. Rezek nepíše monografické portréty, ale v jeho knihách jsou častěji než ostatní umělci (včetně těch tzv. akčních) frekventováni Michelangelo, Mondrian, Malevič, Giacometti a Palcr.
Námětem dalších autorových pozorování je vedle výtvarného umění a architektury také hudba, resp. opera, o níž psal Rezek soustavně po celá osmdesátá léta pro samizdatový Kritický sborník. Jeho recenze, v nichž se napříč jednotlivými inscenacemi sledují tělo v jevištním prostoru, vlastnosti divadelní výpravy a výkony pěvecké i orchestrální, představují čtenářsky asi nejvděčnější část autorových spisů. Ne proto, že by práce o psychologii nebo Husserlovi byly nefilosofovi nedostupné – Rezek je naopak jedním z našich nejčistších stylistů a nároky, které na čtenáře klade, jsou myšlenkové, nikoli terminologické –, nýbrž proto, že předmět vesměs nevalné úrovně je představován ve šťastně zvolené stylové nadsázce a v přiléhavém ironickém podání, jež připomíná Lopatkovy rozbory rozhlasových pořadů sedmdesátých let nebo Brouskovy kritiky tzv. pozemské poezie téže doby. (V této souvislosti poznamenejme, že z nejrůznějších uměn zůstává u Rezka nápadně stranou krásná literatura, a pokud se k ní autor přece jen někdy přivrací, zachází s ní jako s textem diskursivním, nikoli uměleckým. Znamená to něco nejen o té literatuře, ale také o Rezkově zaujetí věcmi.)
Tato témata a postupy rozvíjí autor s nepřetržitým vědomím o počátcích toho, co děláme. V jeho textech je proto často ustavována základní problematika, a probírá se proto chybná interpunkce, špatné nebo zapřené citování literatury a pramenů, nepořádně uváděné bibliografické údaje, cynicky nebo mechanicky provozovaná činnost vysokoškolského pedagoga, akademická turistika, pokrytecká grantová politika. Sžíravé a současně vtipné reflexe ústí u Rezka v soud, jehož nepřímým nebo otevřeným vynášením mu přátelé nepřibývají: ne každý, kdo o něčem přemýšlí, je filosof, vede filosofický život nebo tvoří filosofické dílo. Protože autor o těchto jevech nikdy jen nezávazně neteoretizoval, nýbrž postupoval adresně, hlavní filosofická pracoviště se před ním od poloviny devadesátých let uzavřela (působil poté na Technické univerzitě v Liberci a od roku 2010 vyučuje na pražské AVU) – přitom nikdy nebylo ukončení pracovního poměru pojednáno tak oslnivě jako v autorově stati Jak jsem byl propouštěn ze zaměstnání (Spisy 8, s. 85–91).
Rezkovo působení jako autora psaných textů a jako učitele filosofie provází rovnomocně činnost vydavatelská a nakladatelská. Na jejím počátku byla spolupráce s Jiřím Němcem (mj. trojsvazkový výbor z Patočkových textů o umění v roce 1977, který byl de facto základem k pozdějšímu soubornému vydávání Patočkova díla, na němž se oba sestavovatelé však už nepodíleli) a monumentální sborníky k sedmdesátinám Jindřicha Chalupeckého (1980), resp. pětapadesátinám Ivana Dubského (1981). Čtyři desítky sešitů Současné umění v letech 1978–1982 byly zázemím i extenzí autorovy monografie o umění šedesátých a sedmdesátých let Tělo, věc a skutečnost v moderním umění (poloilegální Jazzová sekce 1982), řada chrestomatií (např. o Platónově teorii idejí, Platónových raných dialozích nebo s tématy Kosmos a živly, Jednotliviny a individuální formy či Spravedlnost jako zdatnost), vycházející v letech 1991–1996 v řadě PomFil v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, resp. v nakladatelství OIKOYMENH, provázela autorovo pedagogické působení na AVU a na FF UK. Komentované reedice českých překladů základních textů (Aristotelés, Homéros) nebo jejich nové převody (Plótínos) a české verze odborné literatury německé či anglické vydává Petr Rezek od roku 1994 už ve vlastním nakladatelství (zpravidla s překladatelskou a redakční podporou Martina Pokorného a v kongeniální grafické úpravě Markéty Jelenové). Editorem sama sebe je pak od roku 2007, kdy v nakladatelství Jana Placáka Ztichlá klika vydává své Spisy (z plánovaných 13 svazků vyšlo zatím 10). Čím dál víc tak obnažuje kontinuitu svého počínání mezi „médiem“ strojopisně samizdatovým a tištěným a ukazuje, že jedinec zmůže víc než kolektiv, nebo dokonce instituce.