Petr Bílek, t. č. šéfredaktor Literárních novin, napsal glosu o edici básní Hanuše Bonna Rozeklaný čas (vyšla v jeho rubrice U knihovny, otištěna v příloze Deníku a Literárních novin Biblio č. 12/2017, s. 7). O knize, kterou uspořádal a doslovem opatřil Vladimír Janovic, neřekl nic, zato se otočil na mém textu o Janovicově počínání, aniž by pro svého čtenáře ovšem uvedl, s kým vlastně polemizuje. Nemělo by cenu to komentovat, kdyby Bílek nevyslovil spojení „kulturní rasismus“, jímž mě oblepil.
Podléhám dojmu, že k tomuto označení dovedla Bílka – který byl za minulého režimu (a na rozdíl od našeho designovaného premiéra tím nemyslím režim polistopadový, nýbrž předlistopadový) dlouholetým redaktorem Československého spisovatele a na konci 80. let mj. zástupcem šéfredaktora Kmene – právě jeho blízkost ke strukturám, o nichž jsem se v recenzi zmínil. Postoj, kterým paušálně brání aktivity dnešního nakladatelství Kmen, si totiž jinak vysvětlit nedovedu. Způsob, který volí, má jasné konsekvence: ten, kdo zaujímá odlišný postoj či vyslovuje jiný názor, patří do škatulky nácků či fašistů. Šlo to hlavně komunistům.
Je s podivem, že člověk, který mnoho let pracuje jako redaktor a publicista – třináct let např. řídil týdeník Reflex –, relativizuje význam ediční přípravy textu (paradoxně jsem ale nad právě tímto jevem napsal, že je „relativně spolehlivý“), jak to dělá Bílek v závěru článku, když se pokouší o vtipné spojení „skandál v kabinetu“. (Jde mu ke cti, že se udržel a nenapsal „v pražské kavárně“.)
Zvláštní moment v Bílkově glose představuje jeho podivení nad tím, že prý nepochybuji o svém oprávnění napsat, kdo může edici dělat a kdo ne (pro vyjasnění: nikde jsem ve svém článku o Bonnově knize netvrdil, že by Janovic neměl právo Bonna vydávat). Jenže já k vyjádření svého vidění dané věci nepotřebuji nikoho, aby mi uděloval „puvoár“ – natož aby to byl pan Bílek, který zřejmě nerozezná výkon práce na pověření „shora“ od argumentů s odbornou relevancí. Právě jejich prostřednictvím jsem se v recenzi pokusil shrnout, proč je Janovicův výbor promarněnou příležitostí, proč je to z hlediska výroby zmetek, v čem je pořadatelův výkon chabý, ale hlavně jak zoufalý je Janovic v roli autora doslovu.