Vzít někým jiným připravenou starší edici a znovu ji vydat ‒ to není tak banální úkol, jak se to možná zprvu jeví. Znamená to nejen si odpovědět na otázku, zda bude o oprášené starší vydání zájem, ale přinejmenším také, jakou metodou se má při takovém zbavování prachu postupovat. Způsobů, jak reedici provést, je několik, a to, jestli stačí staré vydání jen přetřít, omést či důkladněji opravit, nelze poznat bez toho, že se stará edice řekněme pořádně proklepe. Jednu z možností, jak raději při opětném publikování starší edice nepostupovat, ukazuje poslední vydání Básní Karla Hynka Máchy v České knižnici (2015).
Jedná se o již třetí vydání tohoto celku, který poprvé vyšel coby první titul této knižní řady v roce 1997 v Českém spisovateli, podruhé, rozšířený, v roce 2002 v Nakladatelství Lidové noviny a potřetí tedy před dvěma lety v Hostu. Pod prvním a druhým vydáním je podepsána dvojice editorů Miroslav Červenka a Marta Soukopová. Poslední vydání souboru vychází po smrti jednoho z nich ‒ Miroslav Červenka zemřel v roce 2005, vydání v Hostu připravila samostatně Markéta Selucká, která byla současně také odpovědnou redaktorkou titulu.
Reeditorka si bez uvedení konkrétního zdůvodnění zřejmě na jednu stranu zvolila, že chce postupovat s maximální pietou, na druhou se evidentně nechtěla či nemohla s edicí příliš zdržovat. Nebo to bylo jinak, protože se s přípravou nebylo lze zabývat, rozhodla se pro vcelku konzervativní způsob. Ať tak, nebo onak, oba faktory dohromady způsobily především to, že v novém vydání chyby nemizí, ale další přibývají, přičemž kýžený reeditační podnik by měl vykazovat opačnou tendenci. Šetrný přístup se chtěl projevit u komentáře, který M. Selucká vzala z druhého vydání tak, jak byl, a na několika místech jej doplňkem v kulaté závorce mínila aktualizovat. Vznikl však místo toho podivný víceúrovňový text: „Jde o druhé (přítomná edice je v České knižnici vydáním třetím; pozn. red.), pozměněné vydání souboru […]“ (s. 293). K tomu ovšem v důsledku druhého činitele, tj. spěchu, v textu chyby neubyly, ale přibyly, včetně zcela nepietní deformace jména editorky M. Soukopové, jež se zde vydává za M. Soukupovou. Nad to M. Selucká připojila svou poznámku, v níž „shledala nutným“ (s. 350) doplnit sekundární literaturu. Místo soupisu relevantních prací k Máchově básnické tvorbě podala ale položky, jež mají zcela různé máchovské zaměření a ovšem také úroveň, a ani zde se nevyvarovala chyb (např. editorkou souboru R. Grebeníčkové z r. 2010 není Daniela Hodrová).
Důsažnější chtěl být vydavatelčin přístup k textu samotné edice, který na několika místech podle Pravidel upravila. Bohužel neprovedla první, důležitější krok spočívající v primárním srovnání výchozího textu edice, jímž byly Janským uspořádané Básně a dramatické zlomky z Knihovny klasiků (1959), s textem přebíraného vydání. Zachytila by tak například hned v Máji* chybějící vykřičník ve verši č. 442 či úpravu psaní k ním na k nim ve verši č. 606, která proti vlastním zásadám edice (viz na s. 296) narušuje rým. Mohla tyto jevy pak buď komentovat, nebo je opravit. To ale při kvapné pietě této královny koloběžky nebylo prostě možné.
* Ostatně pokud už jde o Máj, nejeví se edice básně ve srovnání s vydáními J. Víškové, R. Skřečka, R. Havla či M. Pohorského, kteří též vycházeli ze znění v Knihovně klasiků, rozhodně jako bezproblémová.