Antologie Tobě zahynouti nedám…, kterou v tomto roce pro nakladatelství Akropolis uspořádali editoři Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, je prostě divná kniha. Její obsah vymezuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945‒1989“ s oním bizarním spojením, které se dnes začíná používat pro texty s tematikou holocaustu. Podivnost této publikace není ale v šoa podtitulu, nýbrž hlavně v její konfuzní šoa koncepci.

V Ediční poznámce je kniha představena jako „reprezentativní výběr“ z českých krátkých próz tematizujících šoa, jež byly publikovány ve vymezeném období v oficiálním tisku. Prohlídkou rozsáhlého materiálu bylo podle autora poznámky Erika Gilka získáno padesát sedm dosud knižně nevydaných textů a z nich pro tuto antologii vybráno třicet. Kritérium výběru doplňuje až formulace v připojené studii Ivany Cahové, podle níž klíčem byla „ideová závažnost, se kterou autoři přistupují k literárnímu obrazu šoa“ (s. 307). Taková myšlenková váha stejně jako ona reprezentativnost se ovšem těžko posuzují, zvláště když není podán soupis těch zbývajících dvaceti sedmi povídek, které byly pominuty. Ze zmínek ve studii lze doplnit alespoň čtyři z nich, které onou ideovou závažností zřejmě nedisponují ‒ je to povídka Karola Sidona Svatý František, texty Jany Černé Nebyly to moje děti, Ericha Kulky Heydebreck a Lustigův text Porážka. Tím ale zmatek nekončí. V rámci knihy jsou totiž otištěny také texty (především povídka Jindřišky Smetanové Antifaschist Stönke, ale také jiné), které nesplňují zřejmě podstatnější kritérium ‒ s tématem šoa vůbec či takřka vůbec nesouvisejí ‒ nejsou to prostě šoa povídky. Je tedy otázka, co se zde vlastně sbíralo a jak se vybíralo.

Tento podivně stvořený korpus textů, který je bez zdůvodnění omezen rokem 1989 a otištěním v oficiálním tisku, doplňuje rozsáhlá studie Ivany Cahové. Ačkoli titul této opravdu obšírné, bezmála osmdesátistránkové práce zní „Literárněhistorický obraz reprezentace šoa v krátké časopisecky publikované próze 1945‒1989“, drží se autorka půdorysu, jak jej vymezila antologie, a soustředí se hlavně na oněch třicet vybraných textů. Komentuje je postupně, tak jak je kniha rozčleněna do tří oddílů s názvy Předtím, Tam a Potom. Ve svém pojednání se soustředí na základní příznačné i podružnější motivy, jež se s tématem šoa v daných povídkách pojí – ke kontextu dalších povídkových textů mimo antologii se obrací jen vzácně. Její základní postup není tedy ani tak literárněhistorický, jak by sliboval titul, těžiště tkví v interpretaci textů, resp. v jakémsi jejich reprodukování.

Celkem nadbytečně se tak rekapituluje děj textů, jež čtenář právě přečetl, přičemž se nepřestává na převyprávění, ale pokračuje se jaksi dál, „za“ texty. Tak třeba mlčení v povídce Františka Kafky naznačuje „přesah traumatu šoa do období po skončení bezprostředního fyzického násilí konaného na Židech během nacistické genocidy“ a „zároveň reflektuje i paradox holocaustu, jehož pravdu nejsme s to pochopit ani předat dále a je tedy lépe o něm mlčet“ (s. 365). Vše něco symbolizuje: „Žena je v tomto momentu definitivně potvrzena jako obecná zástupná oběť“ (s. 329). Pokud se zas chce někdo otrávit plynem, je v tom podle Cahové „ironie“, která je „soustředěna do nástroje zvoleného pro urychlení odchodu ze světa“ (s. 330), jenž se nutně musí pojit s plynovými komorami. Tato ustavičná snaha vidět v textech jakési „anticipace“, „odkazy“, „poukazy“, „poselství“, „podprahovou kritiku“ a „stavění neviditelných pomníků“ ukazuje k omezením zvolené metody výkladu ‒ již se vlastně nemluví o interpretovaných textech, ale o světě, jaký by měl či neměl být. Tak špatně na tom snad ale v literárním badání ještě nejsme, abychom museli číst fráze jako „chléb […] je opakem hladu, synonymem sytosti“ (s. 351) či výklady o vztahu otce a syna, který je „jedním z nejsložitějších vztahů v rámci rodiny“ (s. 378).