Kniha Marka Vajchra Jména příběhu (Praha, Revolver Revue 2016) představuje výkon, s jakým se domácí literatura (beletrie) ani literatura odborná dosud nesetkaly. Výzva tohoto díla spočívá v ustavení původního způsobu rozpravy, který syntetizuje postupy obou základních „diskursů“, tedy volné prózy a odborného pojednání. Vajchrův počin je přitom do té míry původní, že sloveso „syntetizovat“  z předchozího souvětí je nutné opatřit komentářem: spíše než spojením nebo sloučením beletristické a vědecké konvence je text Jmen příběhu vytvořením něčeho zcela nového.

O knize nelze napsat ani to, že „na první pohled působí jako…“, neboť je otázka, co je v tomto případě vlastně „první pohled“. Titul Jména příběhu asi vyvolává očekávání výpravného činu, ale při rozevření více než šestisetstránkového svazku narazíme na každé dvoustránce na nějaká letopočtová data, jména a kursivou sázené citáty, což obvykle bývají vnější znaky textu odborného. Nahlédnutím do Obsahu knihy zjistíme, že dílo sestává z desítek krátkých, několikastránkových kapitol, jejichž zpravidla jedno- či dvouslovné názvy navozují iluzi vyprávění (možná dobrodužného? srov. např. titulkové sekvence: V kraji budoucích úkazů – Zvony a partyzána – První verše – Mrtvý pes zaštěkal – Barokní deník – Katarze; nebo: Kameny a důtky – Žebrácký mučedník – Ondřejův dopis – Petrovice a kněžský adept – Svár kantorů, atd.), a náš dojem se proto zase vychýlí směrem k tušení románového nebo prostě prozaického tvaru. Jenže posledními položkami v Obsahu jsou Poznámky (je jich 1013!) a Obrazová příloha, poznávací to znaky žánru vědecké studie, resp. monografie. Poznámky jsou v „hlavním“ textu signalizovány horním indexem a jejich znění na s. 485–560 (tedy nikoli pod čarou) má vzornou podobu bibliografických údajů citovaných pramenů a literatury předmětu. K šestašedesáti reprodukcím obrazů, grafik, rytin nebo fotografií soch, kostelů a kaplí barokních památek, umístěných na s. 561–617, se z textu odkazuje rovněž horním indexem a legendou v hranatých závorkách (zkratka „obr.“ a příslušná číslice). Připojený Seznam vyobrazení, jímž se na s. 619–622 kniha uzavírá, vychyluje pomyslnou žánrově-druhovou střelku ještě více k pólu kunsthistorie a utvrzuje čtenáře snad definitivně v tom, že to, co drží v ruce, je dílo vědecké.

Po takovém opakovaně vyvolávaném a vzápětí „přepólovávaném“ očekávání konečně knihu otevíráme a začínáme číst první kapitolu – a zjistíme, že text vykazuje vlastnosti, které jsou jednoznačně průvodním znakem umělecké fikce. Situace první osoby singuláru, střídání préterita a prézenta, vyprávěcí retrospektiva, a celé to ve spisovné češtině, kontaminované několika hovorovými výrazy (dupárna, familiární podoba křestních jména Mára, Mirek), „líčí“ kamenná socha (kapitola se taky jmenuje Z pohledu sochy). V další kapitole se nositel první osoby mění, vyprávějící Já přechází ze sochy na lidský subjekt, který se zajímá o minulost svých předků. O jeho motivaci nic dalšího nevíme a pro další průběh textu vědět ani nepotřebujeme; jediné, co se čtenářům v úvodním odstavci druhé kapitoly – předtím, než vypravěč „nazdařbůh“ zadá do internetového vyhledávač první jméno – sdělí, je to, že sourozenci vypravěčova otce strávili většinu svého života v ústavu pro duševně choré a že dnešní rodinné příjmení mělo odlišnou – německou – podobu. Z dalšího vyplyne, že jméno mluvčího se kryje se jménem autora knihy Jména příběhu. Od začátku knihy je tak čtenář strháván zpět do „předtextové“ měňavosti očekávání, které se hned potvrzuje, a hned zase vyvrací, neboť na něj doléhá vyzařování různorodých intelektuálních aktivit: umělecké dílo, nebo vědecká práce? románové vyprávění, esej, nebo biografie rodu, či dokonce svérázně pojatá autobiografie? výpověď o dnešku, nebo o době barokní?

Sama žánrově-druhová nezařaditelnost Vajchrova opusu ještě nemusí automaticky znamenat jeho převratnost – kdyby sled jednotlivých úseků, faset a poloh, jejich spájení, překrývání, navazování nebo prosté pobývání-vedle-sebe, nevytvářel dojem logického plynutí výkladu, klidné organičnosti, poctivého dobývání toho, co je v lidských silách a co zároveň přesahuje běžnou zkušenost. Vajchr dosahuje takového dojmu stylem, pro nějž mě nenapadá jiný výraz než „vyrovnaný“, a nesmírnou badatelskou nebo studijní kapacitou, jejíž výsledky přitom prezentuje přehledně a zdrženlivě. Tajemství nebo podmanivost autorova slohu spočívá v obratném jazykovém manévrování: převažující objektivní slovosled Vajchrovy věty vede jen zřídkakdy k neutrálnímu sdělení a občas zadržované odkazy na kontext (jejich odsouvání je navíc někdy tematizováno, a tedy ve výstavbě textu znovu komplikováno, rafinováno!) udržují text v kýženém napětí mezi pojednáním odborným a uměleckým.

Množství prostudovaného materiálu v literatuře předmětu, v nespočetných archivech a matrikách je imponující, a kdyby autor nebyl tak mlád, bylo by namístě konstatování o „životním“ díle. Přitom nejde jen o obsáhnutí a zpracování stovek dat, ale především o jejich pozorné, odkrývající čtení, stejně jako o jejich nápadité domýšlení. Na momenty, kdy fabuluje, vypravěč průběžně upozorňuje, a tká tak další oka sítě, do níž zachycuje nejen vzrušující správní, náboženské a kulturní dění v městečku Čistá na Rakovnicku zejména od poloviny sedmnáctého století do poloviny století osmnáctého, ale i čtenáře svého narativu, neboť mu tím napořád znemožňuje naladit se na text Jmen příběhu jako na text výhradně diskursivní. Součástí tohoto postupu jsou i zmínky o nedokonaném poznání dané věci (typu „je možné“, „zdá se mi/nám“, „nepodařilo se mi dohledat“, „můžeme odhadnout“, „nemůžeme víc než spřádat dohady“, „už nic nevíme“), které nemají sugerovat jen vědeckou počestnost, ale hlavně udržují v prvním tematickém plánu knihy sám proces pátrání po předcích.

Výsledky tohoto hledání podává vypravěč v rejstříku nejrůznějších postupů, jako je dynamické vyprávění (např. o knězi Blažeji Ignáci Holickém, cca s. 110–150, nebo o vraždě čisteckého starce, jejíž podání je stylizováno jako sekvence filmových záběrů, s. 336–337), popis a interpretace výtvarného díla opřená o trpělivé a pozorné dívání se a porovnávání (např. o obrazu chrudimského Salvátora, s. 82–85, fresce Václava Vavřince Reinera, s. 198–208, obrazech Václava Dvořáka, s. 367–373), polemika (klišé o německém osidlování Čech, s. 46–51), rozbor textu (záznam vyšetřovací komise o „zázračně se projevujícím obrazu“, s. 342–367), morfologie nebo typologie literárního žánru (barokní legendy, s. 218–225), kritické shrnutí (kázání Františka Josefa Málka, s. 454–464), srovnávací kritika nebo určování autorství (oltářní obraz Petra Brandla, s. 255–273, socha Jana Brokofa, s. 252–255). Tyto postupy sjednocuje zmíněná „vyrovnaná“ stylizace mluvčího v první osobě, která v závěrečné kapitole mění své „médium“, přemisťuje se tam, odkud vzešla, do kamenné sochy. Doceluje tak kompozici knihy, jíž bychom mohli říkat „rámcová“ – kdyby za ní nenásledoval text více než tisícovky akribických poznámek, reprodukce uměleckých děl a jejich soupis. Čtenář Vajchrovy knihy se proto podobně jako socha v jedné ze závěrečných vět hlavního textu může usmívat. Setkal se s dílem, které ho svým vyzrálým stylem vystavilo novým, v této míře dosud neuplatněným nárokům naprostého prolnutí odborného výzkumu a umělecké fikce.