„Nevím – zdá se mi – nedovedu vysvětlit – nemůžu nijak dokázat – každopádně mi připomíná – připadá mi“ – styl knihy Jména příběhu (RR 2016) od Marka Vajchra je do značné míry utvářen tímto nastavením modality. Výsledkem je specifický slovesný tvar: „Podle zápisu v pozemkové knize musel Ondřej zároveň své druhé švagrové, Ludmilině sestře Alžbětě, provdané za Pavla Jonáše, koupit jiný grunt s půllánem. Nevím, díky čemu Ondřej disponoval tak značnou hotovostí, a nedovedu vysvětlit, proč přistoupil na zvláštní podmínku transakce. Zdá se mi, že jednal pod tlakem či v rozrušení mysli ve dnech, kdy jeho žena byla už těžce nemocná; nemůžu ovšem tento dohad nijak dokázat. Atmosféra celé události mi každopádně připomíná formulaci z Ondřejova dopisu o tom, jak byl roku 1693 ‚donucen‘ ke koupi gruntu; připadá mi, že se tu opakuje analogická situace, kdy Václav Engalthaler s Ondřejem Weicherem dovedně manipuluje“ (s. 276–277).

Vypravěč se vydává po stopách svých předků z rodu Weicherů na Rakovnicku, skrze detailní drobnokresbu podává jejich osudy v období od baroka po dobu takřka současnou. Hojně pracuje s archivním materiálem, opírá se i o odbornou literaturu z oblasti dějin umění i jiných společenských věd, zároveň je jeho úsilí vedeno možnostmi utvořit souvislý příběh. Ani žánrově není lehké text specifikovat. Historický román by vzdáleně mohla připomínat snaha o přiblížení, důsledné vylíčení barokní epochy, určité society a curricula jejích zástupců, vyprávění se však vyhýbá efektním dějům, vyklenutým a pointovaným zápletkám. Současně vypravěč vytváří silný dojem, že tato jeho narace je zakotvena v řádu verifikovatelného pramenného materiálu, na nějž se odvolává (a jenž je zastoupen v hojných komentářích; kniha jako celek má 632 stran). Vždy, když překračuje hranici faktuálního směrem k fikci, je to náležitě signalizováno: nacházíme se teď na půdě hypotéz, jedná se o pouhé dohady, bylo by hezké představit si… Ústředních hrdinů – a tedy i líčených osudů – je tu mnoho, v závislosti na uplývajícím čase a charakteru dochovaného pramene; ani podání kronikářské ale není důsledně naplněno. Vyprávění nemá lineární či kauzální výstavbu: to, co tvoří povahu události v nalezených dokumentech, neodpovídá vždy přímo na otázky, jež si vypravěč, tlumočník dějů, předem položil, a uhýbá stranou. Odtud zmíněná rozvětvenost vyprávění, odtud mnohé vypravěčovy pochyby o míře hodnověrnosti podávaných faktů, odtud pokusy o fabulaci a snad i relativizující titul knihy: příběh zkrátka může být různě pojmenován, různě utvářen a veden. K této variabilitě patří i proměnlivá podoba rodového jména (Weicher – Vajchr) a historka o tom, jak se stala příčinou nedůvěry jeho nositele za oceánem, že by on a vypravěč mohli být vůbec příbuzní. Někdy se nit ztrácí, i to však má výpovědní hodnotu: další osudy blízkých příbuzných, poté co byli kvůli údajné provokaci v 50. letech 20. století internováni v psychiatrické léčebně, jsou stopeny v temnotě podobné, do jaké se místy halí doba baroka.

Co tvoří košatost příběhu? Cest, kterými nás vypravěč provádí, je mnoho. Kromě těch doslovných, místopisných, sledujících přesuny členů rodu v prostoru západních Čech vyzvednu jen pár z nich (pomíjím např. pokusy o atribuci některých uměleckých děl). Částečně je výklad nesen pátráním po vlastní identitě (v tom navazuje na předešlou Vajchrovu prózu Proml…čitelnost, 1996), pohledem na sebe sama mluvou genealogie, dědictví určitých dispozic, zájmů a zatížení. Šířeji lze tento motiv pojmenovat jako problematiku identity. Vajchrův nový spis rozšiřuje toto pole o postřehy k dobové raně novověké mentalitě a identitě – v neposlední řadě také co do otázky soužití německého a českého etnika. Hrdinové zkoušejí míru a možnosti emancipace individua: někteří podílem na fungování obce, plánovitým úsilím o budování kariéry. Možnost změny stávajícího řádu a ostrého vybočení je zatím ponechávána zásahu shůry.

S tím je spojena další stěžejní výkladová linka: obrazy a jejich moc. Vajchr mistrně prostředkuje jinou formu vizuality, než na jakou jsme zvyklí z galerií, kde se uměním „kocháme“, anebo jej podrobujeme analýze. Barokní člověk je i ve Vajchrově podání prodchnut náboženskou vírou, chápe dílo jako partnera, magického prostředníka k jiným oblastem bytí, umožňuje mu účast na tajemství, na extázi. Jeho vnímání je pro nás naivně přímé, ale nedeformované. Jde nejen o zásadně odlišný druh konfrontace s uměním, ale i jinou podobou spirituality.

Vajchrovo vyprávění se pohybuje na pomezí fikce a faktu, umění a dokumentu. Cíleně proniká k různým historicko-společenskovědním disciplínám. Určující je i pohyb v prostoru a čase: napříč staletími, po obcích západočeského regionu, sleduje utváření krajiny díky komponentám přírodním, sochařským, architektonickým, duchovním. Za tímto pohybem ale zůstává něco stálého: pokus o pojmenování specifické dějinné situovanosti člověka v krajině střední Evropy. Vajchrova kniha vyznačuje na tomto teritoriu spoustu zajímavých cest, spojnic a nečekaných zastavení.