Jedenáctým svazkem knižnice Skrytá moderna, vycházející v nakladatelství Akropolis, je kniha Zdeňka Brdka s titulem Obhájce moderního umění. Jindřich Chalupecký v kontextu 30. a 40. let 20. století. Už toto banální tvrzení je v kontextu jmenované edice nesamozřejmé: její svazky, sdílející pouze základní konfiguraci studie + vydávaný text, překmitávají mezi reprintem s připojenou studií (Revoluční sborník Devětsil, Almanach na rok 1914), antologií s úvodní studií (např. Říhové Neplač, vstaň a střílej!), (re)edicí s úvodní studií (např. Vaněčkův Vor Medúzy či Kolářovy juvenilie) a monografickou studií s doprovodnou edicí/antologií (např. Broučkové Srdce a smrt). Hranice mezi dvěma posledními typy je – zdá se – určena pouze autorskou ambicí a/nebo grantovými požadavky. Brdkova kniha by mohla klidně být Chalupeckého knihou, Brdkem ovšem uspořádanou – jen ten název by se musel změnit…

Kniha má tři textové části, Brdkovu studii (100 s.), edici Chalupeckého článků (90 s.) a revidovanou Chalupeckého bibliografii pro roky 1930–1948 (30 s.) a ještě nevyváženou a podivně barevně kalibrovanou obrazovou přílohu. Brdkova studie, nesoucí stejný název jako sám svazek, avšak s důmyslnou variací v podtitulu („Myšlení J. Ch. v kontextu…“), v přímočaře lineárním postupu pojednává Chalupeckého „teoreticko-kritické dílo“ ve vymezeném období, tedy 1930–1948, dále je člení a usiluje o identifikaci jeho „dominant“. Výklad, který zrazuje podtitul a omezuje se většinu času na korpus Chalupeckého textů, jež jako by existovaly ve vakuu, je jednotvárný a jen zřídka se povznáší nad parafrázi. Zřetelná absence kritického přístupu, ať už k Chalupeckému, nebo k užívané sekundární literatuře, nedovoluje Brdkovi dospět k nebanálním zjištěním. Citelnou slabinou, jež autorovi zamezuje přijít s něčím podstatně novým, je omezená práce s archivními materiály – především s korespondencí, v daném období bohatou, a to jak kvantitativně, tak obsahově. Na tu je odkazováno téměř výhradně prostřednictvím existujících edic. Celkově úvodní studie vyznívá nenápaditě a podivně ploše, a tedy ostře protikladně k pojednávaným textům.

U připojeného výboru není zřejmý důvod, proč se omezil pouze na patnáct Chalupeckého textů – snad aby nepřevážil úvodní studii. Vedle nevelkého rozsahu jej definuje jeho negativní závislost na starších výborech z Chalupeckého prací (Obhajoba umění a Cestou necestou) – tj. antologie obsahuje pouze články, které dříve zůstaly stranou. Výběr byl tedy de facto učiněn za Brdka. Již vzhledem k době, jež uplynula od vydání obou jmenovaných knih, nebyl důvod k takovému doplňkovému postupu.

Brdek dobře zvolil téma, knižně zpřístupnil zajímavé texty a zrevidoval Chalupeckého bibliografii. To není málo. Avšak kniha zůstala v půli cesty. Není ani reprezentativním výborem, ani kritickou monografií. Naplnění obou možností by přitom bylo velmi žádoucí.