Web týdeníku Respekt pojednal minulý týden o třicetiletém výročí od premiéry filmu Dirty Dancing. Jde o nesmírně důležitou věc, psali o ní ostatně v britském Guardianu, ale na tomto místě bychom rádi připomněli něco méně spektakulárního. Letos je tomu čtyřicet let, kdy přestal psát Vladimír Holan (1905–1980). Jaké byly okolnosti uzavření jeho tvorby? Po mnoha osobních, zdravotních a politických peripetiích se básník na počátku šedesátých let vrátil k psaní veršů, na jejichž zveřejnění, na rozdíl od své předchozí tvorby, nemusel čekat dlouhá léta, vyšly ve sbírkách Na sotnách (1967) a Asklépiovi kohouta (1970). Následné verše však Holan už publikovat nemohl, normalizační režim ho znovu odsoudil k mlčení.
Toto veřejné odmlčení mělo jinou povahu než po únoru 1948, a oproti létům 1949–1961 Holan navíc psát nepřestal. Básně v zásadě stabilního tvaru (prozaizované úvahy-výjevy-otázky) a rozsahu (kolem 10 veršů) byly pokračováním v „deníku“ svého druhu, započatém na počátku šedesátých let. Jejich zveřejnění se ovšem autor nedočkal, publikovány byly až dva roky po jeho smrti, v roce 1982, v pátém svazku Holanových Sebraných spisů s titulem Propast propasti.
Podle svědectví básníkova editora Vladimíra Justla (1928–2010) obsahovala kniha verše z let 1968–1977 a Holan hodlal tento celek pojmenovat podle titulu, který se shodoval s názvem jedné z básní předchozí sbírky Asklepiovi kohouta: „Když den má dost na vzteku svém“. Kvůli přílišnému rozsahu však autor nakonec tento soubor rozdělil na dva, s názvy Předposlední (s verši z let 1968–1971) a Sbohem? (1972–1977). Nevíme, v jaké chvíli se tak stalo a jak velký nebo malý podíl na tomto rozhodnutí měl básníkův editor. Ze sporých Justlových zmínek vyplývá, že k rozdělení došlo ve chvíli, kdy byla první sbírka hotová (a její název Holan „přijal“) a druhá existovala ze dvou třetin v prvopisu (ale titul jí básník „dal“). Holan prý od jara 1977 už nepsal, resp. tvořil už jen ojediněle, a definitivní podobu textů obou sbírek, resp. několika čísel z Předposlední a dvě třetiny Sbohem?, básník na základě svých pracovních rukopisů editorovi diktoval do stroje.
Stručná ediční poznámka k tištěnému vydání z roku 1982 nemohla kvůli komunistické cenzuře specifikovat pravé důvody, proč se tyto Holanovy texty dostaly ke čtenáři až jedenáct, resp. pět let po svém dokončení. Podrobnější nebyla ale ani vyjádření Vladimíra Justla v už svobodných médiích po roce 1989. Jistou výjimkou je pracovní záznam editorových mluvených vzpomínek z roku 1990, který byl časopisecky otištěn až v roce 2015. Justl se v něm zmínil o zmařené možnosti publikovat v normalizovaném Československu sbírku Předposlední samostatně: „Pokusy ale byly – Mladá fronta chtěla vydat sbírku Předposlední, ale doktor [Jan] Kristek, který tenkrát byl odpovědný za fungování III. odboru ministerstva kultury [tj. knižního odboru Ministerstva kultury České socialistické republiky, de facto oddělení, které řídilo cenzuru], sehrál tuto hru: Mladé frontě řekl, že to nemůže vyjít, protože Odeon vydává Spisy, a Odeonu řekl, že ten svazek nemůže vyjít, protože tam vycházejí sbírky, které už byly publikovány – a tak svazek pět let oddaloval.“
Doba tzv. politické a společenské normalizace měla pro zveřejněnou podobu Holanových posledních sbírek ještě jeden důsledek. Na jaře 1990, čtvrt roku po zhroucení komunistického režimu, otiskl Vladimír Justl v týdeníku Tvorba tři autorovy dosud nepublikované básně (jednu z Předposlední a dvě ze Sbohem?) s tím, že je v roce 1982 kvůli jejich politické alegoričnosti z odeonských spisů básník a on sám vyřadili, „aby vydání neohrozili“ (tatáž formulace se opakuje v ediční poznámce k 2. vydání Holanových spisů z roku 2001, kde jsou všechny tři básně „vráceny na původní místo“).
Justl bohužel nezanechal podrobnější svědectví o tom, v jakém momentu přípravy textu se on a básník pro takový tah rozhodli. Faktem však zůstává, že nešlo o cenzurní zásah, nýbrž o autorskou operaci, která cenzurní intervenci odhadovala. Protože kniha nakonec – byť až po Holanově smrti – vyšla, včetně básní věnovaných Jaroslavu Seifertovi, Bedřichu Fučíkovi nebo Vladimíru Kafkovi, byl to pokus úspěšný, a nikdo dnes nemůže vědět, co by se stalo, kdyby verše ve sbírkách zůstaly.