Ať už jde o Haló noviny, týdeník LUK respektive Obrys-Kmen, společnost Unie českých spisovatelů, nakladatelství Kmen atd., máme co dočinění stále se stejným okruhem jmen: Sýs, Mikulášek, Blahynka, Černík, Čejka, Janovic… Spojuje je nejčastěji společná minulost (tj. obcování v časech normalizace) a hlavně současné vymezování se vůči dnešním politickým poměrům. Z hlediska literatury je to dnes okraj okraje, skanzen. Při bližším pohledu dobře fungující, vlastně životaschopný podnik – což je jednomu nepochopitelné. Jedním z posledních produktů této skvadry, konkrétně nakladatelství Kmen, za nímž stojí Michael Doubek, jinak autor románu Nepřizpůsobivost (v anotaci knihy se dočteme, že jde o prózu „angažovanou a sociálně kritickou, prózu obnažující některé významné vývojové tendence dnešní společnosti“), a Ivana Blahutová (která také píše), je výbor z díla Hanuše Bonna, který dostal název podle první z básní autorovy prvotiny Tolik krajin Rozeklaný čas. Knihu sestavil a doslov s ediční poznámkou napsal poslední z hořejšího výčtu – básník Vladimír Janovic.
O potřebě připomenout v dnešní době tohoto autora formou edičního počinu není potřeba psát, to se rozumí téměř samo sebou. Ovšem než pořizovat další výbor (jeden – špatný – vyšel v 90. letech v Academii pod názvem Dozpěv) by bylo podstatné pokročit dál, než došel sedmdesát let starý soubor Bonnovy poezie a básnických překladů, jejž připravil autorův přítel Jiří Valja (Dílo Hanuše Bonna, V. Petr 1947). Ještě akutnější je pak zpracování a ediční uchopení relativně bohaté Bonnovy publicistiky, o kterou do dnešních dnů nikdo ani nezavadil.
Když už ale musíme vzít zavděk výborem, pak nutno přiznat, že Janovicův co do výběru a zpracování básní není nijak zásadně špatný. Textově je relativně spolehlivý (ojedinělá chyba ve strofice, nešetrné ošetření kvantity), avšak jinak naprosto neinvenční: Janovic slepě kopíruje Valjovu edici: zachovává její uspořádání (a z něho vybírá), a dokonce hluše následuje i původní názvy oddílů. Knihu si navíc nekoupí nikdo, kdo se touží dobrat aspoň vkusně zhotoveného artefaktu. Je hnusná z výroby (rychlokvaška vytištěná u Tribun EU) a kvůli obálce a ilustracím-montážím Idy Huttové (pseudonym všestranné umělkyně a odpovědné redaktorky svazku, výše zmíněné I. Blahutové), které ji mají zdobit, bude lépe knížku s ohledem na citovou výchovu dětí v domácnosti dobře uschovat.
Janovic v doslovu, ve kterém nebyl k básníkovi s to říci nic nového, vylíčil, jak v osmdesátých letech donesl rukopis bonnovského výboru (nepíše bohužel, jak se lišil od stávajícího) řediteli Janu Pilařovi do Československého spisovatele. Pilař údajně bez vysvětlení rukopis vrátil, a výbor tedy nevyšel. Dnes se doznává, že byl naivní, když se o vydání Bonna v té době pokoušel. Tristnější než ona naivita je jeho dnešní náhled na tehdejší „záhadu“ toho odmítnutí, neboť Janovic dokáže zcela vážně napsat: „Dodnes si kladu otázku, proč neměl [Pilař] zájem na odstranění letité ediční křivdy, která v případě dávno mrtvého básníka nemohla mít žádné politické zadání“ (s. 88). Prostě pomýlení dnes stejně jako tehdy: jako kdyby Hanuš Bonn patřil do úplně jiného prostředí, jako kdyby to snad býval nějaký mladíček sympatizující s komunisty (třeba jako začínající Orten píšící do jiných Haló novin; ale Bonn v době stalinských čistek byl – poněvadž byl také o řadu let starší – zcela jinde, a tedy byl zcela jistě pro porzounkovštělé pojetí dějin literatury nepoužitelný), jako kdyby v okruhu přátel, s nímž se stýkal, byl tím, který mohl v době normalizace vedle Pilaře (nebo třeba i Bednáře) Spisovateli formovat ediční program… A co víc, Janovic o kus dál pracuje s perspektivou, jako kdyby Václav Černý – jehož aury se pro období po Chartě(!) dovolává, protože ač prý byl politicky v nemilosti, „byl všeobecně respektován“ – měl vliv na obsah tehdejších redakčních stolů. Prostě zoufalost, jež nás vede k úpravě starého moudra: S čím Janovic zachází, tím čtenář schází.