Andrea Králíková se ve své práci Autorské tváře v knižních zrcadlech s podtitulem Obrazy autorů současné české literatury v perspektivě kulturního transferu (Pistorius a Olšanská 2015) pokusila o rozbor mediálního obrazu čtyř českých autorů (Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš, Miloš Urban) v českém a německém prostředí. Mediální scéna je v autorčině modelu pojata v širokém smyslu: tvoří ji (z menší části) odborná literární kritika a (převážně) denní tisk, rozhlas, internet, nakladatelský marketing atd.

Takto koncipovaná práce předpokládá, že badatel pojedná jak o literárních významech díla daného autora (sféra uměleckých hodnot), tak o problematice mediálních mechanismů a postupů, sledujících komerční cíle s potřebami jako „objevit“, „zaujmout“, „překvapit“, „šokovat“ a „udržet pozornost“ (sféra hodnot tržních). Netřeba připomínat, že obě oblasti hodnot v nějaké rovnováze nebo souladu nebývají.

S teoriemi kulturních přenosů, a vůbec s oblastí tvorby významů při vstupu díla do společenské komunikace je Králíková obeznámena solidně, má povědomí o „spotřebitelském“ typu psaní, nakladatelských (mediálních a obchodních) mechanismech a strategiích. Má-li však své dispozice uplatnit při reflexi konkrétních projevů mediální scény, velkou invenci neprojevuje, ohlasy v podstatě jen tlumočí, nijak je nevykládá, nečte je jako konkretizace; tak postupuje i při posuzování grafiky knižních obálek. Výklad dopadá obdobně krotce.

Přitom daleko zajímavější než to, co média zachycují (tedy to, co jim vnutí sami spisovatelé a jejich nakladatelé), je to, co jejich sítem propadá a co vyvolává otázky, které si A. Králíková bohužel nepoložila: Jak média význam díla modelují? Proč někteří autoři jsou na výsluní, a jiní ne, mají na tom ti i oni svůj podíl? Nebyla by pro poznání jevu přínosná i jiná než genderová stratifikace látky (druhová, žánrová, tematická atd.)?

Že různé schematismy, apriorismy a hotové identifikační vzorce využívají zahraniční novináři, píšící o českých autorech (tedy ze svého pohledu o okrajové literatuře) s notnou dávkou zkreslení, nepřekvapuje. Že těmto vzorcům podléhá domácí bohemistka a pedagožka, která se na oblast mediální recepce nepodívala s odstupem, je škoda. Zrcadlo, které nastavila, podalo obraz, v němž to „autorským tvářím“ jen sluší. Skutečná kritická reflexe tu však chybí.