Na jaře roku 2016 ohlásil Jan Wiendl nález rukopisného sešitu básní Jana Zahradníčka. Tento tzv. leopoldovský sešit (pojmenován podle místa uložení) vznikal v době básníkova věznění na Mírově a v Leopoldově, kdy vězeňská správa roku 1958 Zahradníčkovi povolila jeho držení pro literární práci. Sešit obsahuje – blíže srov. zmiňovanou nálezovou zprávu – mimo několika málo dosud neznámých básní a překladů valnou většinu textů, jež autor po propuštění z vězení popaměti rekonstruoval a písemně zachytil (dnes v LA PNP) a které tvoří Bedřichem Fučíkem komponovanou sbírku Čtyři léta (poprvé 1969). Zveřejnit tento bezesporu významný pramen, o jehož existenci se sice vědělo, ale málokdo již doufal v jeho nalezení, se v letošním roce Janu Wiendlovi zdařilo díky Moravské zemské knihovně v Brně, která pod názvem Leopoldovský sešit poezie vydala velkoryse připravenou (a luxusně provedenou) edici, jejíž jádro tvoří faksimile celého sešitu.

Následující řádky nechceme věnovat spekulování nad tím, zda je Zahradníčkův verš „ukut s přesností kováře, zvyklého na jemnou mechaniku básně“ či vést při, jestli lze „v jambickém půdorysu veršů“ slyšet „ rytmus Zahradníčkových kroků, které vyměřují velikost cely“, jak to činí v Poznámce vydavatele, která se míjí s tradičním pojetím toho, co v takovém textu očekáváme, Tomáš Kubíček (s. 158). Současně si taktéž neodvažujeme přikročit k tázání po konsekvencích, které by mohlo mít pro Zahradníčkovu tvorbu „psaní pod dozorem“, když je zjevné, že zápisník byl kontrolován, že nešlo o záznamy textů na motáky. Zůstaneme raději v přízemí a budeme se věnovat edici samé, ptát se, jak je udělána a k jakému edičnímu řešení směřuje.

Faksimile sešitu je provedeno velmi zdařile, zachován je původní rozměr, zveřejněny jsou všechny strany včetně desek, vakátů a přiložených listů. Dobrou myšlenkou bylo zveřejnění náhledů dvojstran na stranách 9–11, které dávají rychlou představu o skladbě sešitu a současně slouží jako obsah. Každá z faksimilovaných stran na protilehlém listu přináší transkribovaný text daného místa sešitu a současně též menším písmem znění básně převzaté z dosud poslední souborné edice Zahradníčkových básní v České knižnici (eds. J. Bednářová a M. Trávníček, 2001). Pro toto řešení se editor rozhodl se zdůvodněním, že svoji edici chápe jako svého druhu „‚archeologickou sondu‘ do způsobu Zahradníčkova tvůrčího postupu“ (s. 152). Do textu transkripce, pro niž jsou nastavena jednoduchá pravidla, se Jan Wiendl proto navíc rozhodl interpolovat (červenou barvou písma) znění z rukopisu uloženého v LA PNP. Domníváme se, že již zde v případě transkripce došlo ke zjevnému nedorozumění, nač má takovýto přepis textu vlastně sloužit – tj. především orientovat čtenáře v komplikované skrumáži zápisů, určit následnost jednotlivých vrstev, přinést čtení či možná čtení zaškrtaných míst (zde se ovšem na čtení přeškrtaných míst, které lze často rozluštit jen z originálu, ve většině rezignovalo). V přítomné edici se projevila i slabina volby co nejpřehlednějšího, tedy nejjednoduššího značení proměn textu (transkripce přeci jen vyžaduje i pro relativně čisté rukopisné texty složitější značkovou výbavu), proto se např. vzhledem k absenci základní značky počátku a konce vsuvky v případě nahrazení škrtu novým textem nezachytí hranice nového znění, podobně jako se pomíjí značka, a tedy i zachycení změny slovosledu. Transkripce navíc trpí nejednotnostmi způsobu zápisu (např. se jednou změněné místo uvádí před škrtem, jindy za ním, aniž se zohledňuje faktická podoba změny) a bohužel i celou řadou nepřesných čtení (jako příklad upozorněme na čtyři místa z textu dosud neznámé básně Na hradbách trojských /s. 136–139/: v. 7 …západ duhový místo …západ dubový; v. 20 jimž nad přesky… místo Jimž nad přesky…; v. 22 …tlouštkou… místo …tloušťkou…; v. 26 …růži dávné ženě místo …růži dávná ženě). Kontaminace transkripce zněním jiného (navíc v edici ve faksimile již nepublikovaného) pramene je nešťastná. Jediné uspokojivé řešení by bylo odchylky mezi leopoldovským sešitem a materiálem z LA PNP zachytit formou různočtení. Pak by se ovšem edice, směšující zde několik záměrů, musela nastavit trochu jinak. Připadalo by nám smysluplné podniknout takto náročnou práci, kterou Jan Wiendl bezesporu vykonal, jako součást nového kritického zhodnocení všech dochovaných pramenů s cílem revidovat současný stav vydávaných textů. V tu chvíli i zveřejněný text z České knižnice by měl pouze referenční význam takového dosahu, že by jej jistě nebylo třeba publikovat (i v jeho přetisku narážíme občas na chyby). Na konci editorovy práce tedy mělo být spíše ustavení vlastního znění jednotlivých básnických textů.

Shrňme tedy tak, že by asi bylo pro vydání knihy lépe, kdyby edice zůstala u faksimile, čímž by se podtrhl pietní ráz publikace, a u doprovodných textů, z nichž pro danou příležitost vyniká vzpomínkový text básníkova syna Jana Jakuba Zahradníčka.