Kniha Jana Tesaře Co počít ve vlkově břiše je pátým titulem, jejž autor publikoval v Čechách ve svobodné éře po roce 1989. Výstižnější by však bylo říci: od roku 2000, neboť po celá devadesátá léta si Tesař, v letech 1969–1970 a 1971–1976 vězněný za organizování odporu proti počínající husákovské normalizaci a od roku 1980 žijící v exilu, udržoval od polistopadových politicko-společenských poměrů ostražitý odstup, a to i od postkomunistického prostředí akademického, a dokonce i od nově se rodících struktur nakladatelských. Svědčí o tom i slovenská Tesařova publikace Sme autentickí dedičia (Bratislava 1995). Pokračování textu Co počít s Tesařem?

Nákladem Knihovny kardinála Berana sídlící v Plzni byl letos vydán vcelku obsáhlý (238 s.) výbor z prací nepříliš známého katolicky orientovaného publicisty Jana Hertla (1906–1965). Editorka Jarmila Štogrová za spolupráce s Josefem Štogrem shromáždila v jednom svazku nazvaném podle jednoho z Hertlových článků Historie, to jest vyhnanství z ráje několik desítek textů z desetiletí 1932–1942, tj. z periody, kterou editorka chápe jako nejpodstatnější z celé autorovy tvorby. Pokračování textu Kříšení Jana Hertla

„Kdo bude psát o těch, kdo nežijí? Snad jen ti, kdo přežili. Po paměti. Pro sebe.“ – Taková je asi původní intence knihy Heleny Frischerové Dny mého života, kterou s podtitulem Vzpomínky na gulag vydaly v roce 2017 nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů. Rusky psané vzpomínky z konce padesátých let přeložila do češtiny Radka Rubilinová. Pokračování textu Kdo bude psát…

Vydání dvou románů Egona Hostovského v České knižnici (Dům bez pána a Půlnoční pacient v jednom svazku, edice Štěpánka Pašková, komentář Václav Vaněk) vzbudilo docela velký ohlas. Zde na kanonu o něm psali Michal Kosák, Martin Pokorný, Olga Hostovská a znovu Michal Kosák. 28. 7. mu věnoval v Orientaci Lidových novin celou stranu Ondřej Horák. Taková pozornost je už srovnatelná snad jen s polemikou, která se za války vedla ve Spojených státech kolem románu Sedmkrát v hlavní úloze. Tehdy pro mnohé překvapivě Roman Jakobson napadl autora za domnělou dekadentní chorobnost a naopak evangelický teolog J. L. Hromádka proti němu hájil estetické kvality románu. Pokračování textu Nebývalý zájem o Hostovského

Po odpovědi Olgy Hostovské na repliku Martina Pokorného je nyní snad jedna otázka nad edicí Egona Hostovského v České knižnici vyjasněna, náhled na adekvátní ediční přístup k románu Půlnoční pacient i charakteristiky vydání tohoto textu z roku 1969 se naopak různí. Pokračování textu Ještě k edici Egona Hostovského v České knižnici

Přiznám se bez mučení, že to já jsem způsobila, že v České knižnici je Egon Hostovský zastoupen tituly Dům bez pána (1937) a Půlnoční pacient (anglicky 1954). Domnívala jsem se totiž, že by tam neměl mít jen díla, která napsal do svých 35 let. V listopadu 2016 jsem o tom vedla po internetu diskusi s prof. Holým a docílila jsem toho, že původně plánovanou knihu Sedmkrát v hlavní úloze (1942) nahradil román z druhé emigrace, který je podle mého názoru aktuální i po více než šedesáti letech a o němž Graham Greene napsal, že je to dílo, „které straní spolehlivým hodnotám ve světě ovládaném strachem z bližního“. Kromě toho původně navrhované válečné dílo u nás vyšlo celkem třikrát (v celkovém nákladu přes 30 tisíc výtisků), kdežto Půlnoční pacient, vydaný prvně česky v roce 1959 „péčí“ společnosti Universum Press v New Yorku, vyšel v České republice až v roce 1997 v pouhém nákladu 1500 výtisků. (Dvacetitisícové vydání z roku 1969, až na pár „ukradených“ výtisků, šlo prakticky celé do stoupy.) Pokračování textu Česká knižnice a Egon Hostovský

Dámy a pánové,

vzhledem k začínajícím prázdninám budeme tak jako v loňském roce zveřejňovat nové příspěvky ve čtrnáctidenním režimu. Po dnešním příspěvku O. Hostovské tak další text bude následovat ve čtvrtek 26. července.

Vážení pozůstalí, milí přátelé, vážení smuteční hosté, sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s profesorem Oldřichem Králem, zakladatelem novodobé komparatistiky na Univerzitě Karlově, sinologem, překladatelem a učitelem, který od svých studií v padesátých letech prostředkoval českému světu klasickou čínskou poezii a filozofii, ale i kaligrafii a malířství. Pokračování textu Za Oldřichem Králem

Netroufala bych si plést se do čínských znaků. Ale je tu poezie, duch básnictví, který měl u Oldřicha Krále přednostní práva, o ně bylo vše opřeno. Kromě odborného objevování staré Číny v proslulých a také mnohdy znovu obdělávaných překladech (Tao – Kniha mlčení ‒ Laozi, Kniha o cestě a síle, nově vydávaná za výtvarné spolupráce s Milanem Grygarem a Janem Mertou; Sen v červeném domě; Kniha proměn) bylo pro něho stejně důležité poukazovat na spojnice západního a východního myšlení. K jejich hledání a nalézání mu byla oporou komplexnost ducha čínského básnictví, v jeho lyrismu i bojovnosti. Pokračování textu Oldřich Král (13. září 1930 ‒ 21. června 2018)

Koncem dubna se na FF UK konala konference k Egonu Hostovskému. Štěpánka Pašková na ní představila ediční metodologii svazku z České knižnice, který v danou chvíli ještě nebyl k dispozici. Kladu si od té doby otázky, k jejichž formulaci mi nyní dává dobrý podnět příspěvek Michala Kosáka. Pokračování textu K edici Egona Hostovského