V řadě svých článků nebo esejí se svéživotopisnou tematikou vzpomíná Josef Škvorecký na to, jak se žilo a komunikovalo v poúnorovém Československu a co to znamenalo pro umělce, kteří nesměli nebo nechtěli vstupovat do tzv. oficiálních struktur. V jeho textech psaných od konce sedmdesátých let 20. století se v těchto reflexích opakovaně vynořují jména Františka Halase, Jindřicha Chalupeckého a zejména Jiřího Koláře. Kolem nich, v pražských bytech dvou posledně jmenovaných, soustřeďuje pak Škvorecký takřka stabilně – v Samožerbuchu (1977), v Příběhu neúspěšného tenorsaxofonisty (angl. 1984, čes. 1994), ve zdravici ke Kolářovým narozeninám Dávnopořád (1984) nebo v polistopadovém Vyznání muže z podniku paní Salivarové (1991) – Jana Rychlíka, Zdeňka Urbánka, Jiřinu Haukovou, Jana Hanče, Bohumila Hrabala, Věru Linhartovou, Jana Vladislava, Jana Zábranu nebo Mikuláše a Emilu Medkovy.

Jmenovaní se asi nikdy nesešli přesně v tomto složení, v autorových vzpomínkách se mohou slévat reminiscence z celého prvního desetiletí po „vítězství pracujícího lidu“. Ale i z polo beletristického Škvoreckého podání vycházejí jako nepochybné dva jevy: integrující a inspirující osobnost Kolářova a skutečnost, že veřejně neznámí lidé, poutaní vzájemným přátelstvím a nekonjunkturálním zájmem o umění, se v průběhu šedesátých let z „podzemních“ mikrostruktur postupně vynořovali jako určující zjevy různých poetik a společného životního a publikačního osudu během tzv. normalizace.

Vedle Škvoreckého vzpomínání – a vedle různě koncipovaných ohlédnutí Vladislavových, Zábranových, Schwarze-Červinky, Hiršala a Grögerové aj. – máme dosud k dispozici jen málo pramenů bezprostředních, jako jsou aktuálně vedené deníky nebo dobová korespondence. V dopisech z let 1950–1961 mezi Škvoreckým a Lubomírem Dorůžkou (vydáno jako 31. svazek autorových spisů s titulem Psaní, jazz a bláto v pásech, ed. Michal Přibáň, Praha, Literární akademie 2007) je zmínek o bytových setkáních jen několik. V listu z 25. 3. 1951 píše autor tehdy ještě rukopisných Zbabělců o svém „tísnivém pocitu“, který se ho zmocňuje nad tónem oněch soukromých debat o literatuře u Kolářů nebo u Chalupeckých, a vyslovuje svou distanci od tvorby, kterou vnímá jako bezvýchodnou.

Jako citát uvádí úryvek z básně, kterou mu „půjčil ten ovocnář, co byl tehdy s námi u Chalupeckýho, jak jsme tam u něj spolu byli loni v létě za Kongresu a jak tam byla ta celkem nejasná debata o modlitbě, co prý schází v Joycovi“. Následuje úryvek, jejž pak pisatel komentuje: „Mě tyhle básně nějak skličujou a celkem se mi nelíběj, ponivač mám dojem, že se v nich podivně láme hůl nad věcí, která se trochu frázovitě označuje slovem život.“ – Škvorecký ovšem vyjadřuje svou skepsi vůči úzkostně stylizované literární tvorbě v nostalgickém ohlédnutí za „nejlepšími léty našeho života“, tj. dobou protektorátu, které mu navodila aktuální četba Dorůžkova rukopisného deníku, zasazeného do doby nacistické okupace, a převod vlastního románu z rukopisu do strojopisu. Při své „strašné chuti už zas začít psát, a to právě o tomhletom životě, jakej zrovna teď a pro mě je, se vší jeho marností a nostalgií a nepříjemnostma, a přesto velmi zajímavym a pěknym a stojícím za to, aby byl“, si Škvorecký dokonce vzpomene na motiv z Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce, jejž tvoří juxtapozice nacistické okupační krutosti a každodenního lidského života s jeho starostmi i radostmi. Epifanii nakonec autor utíná větou: „Sakra, zdá se mi, že dnes mně ze všeho vyleze nějaká víceméně optimistická esej, a nemysli si prosimtě, že jsem nějak zblbnul.“

Dopis ukazuje, s jakými rozpaky užívá Škvorecký slova jako „život“, „klad“ nebo „úpadkovost“ či „pesimismus“ – tedy slova, která komunistická propaganda na počátku padesátých let zbavila věcného významu –, aby v důvěrné korespondenční komunikaci vyjádřil své poetologické směřování pryč od intuitivně tušeného existencialismu.

Vydavatelská vysvětlivka k citátu z básně zapůjčené „ovocnářem“ odhaduje, že jde buď o odkaz k nějakému Joyceovu textu, anebo o autora, jehož už nelze identifikovat. Citát je ve skutečnosti podstatnou částí básně Jana Hanče s incipitem „Už se připozdívá…“, která pochází ze sbírky psané v letech 1948–1950 a která od první tištěné, posmrtné publikace nese titul Události II (v nejnovější edici Hanče z roku 2016 je báseň na s. 44).

Škvorecký cituje Hančovu báseň jako spojitý text v próze, namísto veršových předělů píše interpunkční čárky, ale jinak cituje – kromě vypuštění několika veršů – naprosto přesně. To si lze vysvětlit buď tím, že se mu „skličující“ výpověď vtiskla ostře do paměti, anebo že měl strojopisný opis básně při psaní dopisu přímo po ruce. První možnost by mluvila pro to, že „nelíbivé“ verše se svou neiluzivností vepsaly do paměti, přičemž mysl je současně odmítala, druhá by svědčila o tom, že Hanč – o jehož sociálních kontaktech na počátku padesátých let mnoho nevíme – se po rozpadu Skupiny 42 přinejmenším ještě v roce 1950 života volného společenství kolem Jindřicha Chalupeckého a Jiřího Koláře prokazatelně zúčastňoval (narážka na „Kongres loni v létě“ se možná týká II. kongresu Mezinárodního svazu studentstva, pořádaného s obvyklou stalinsko-orientální pompou 14. až 24. 8. v Praze).

Označení „ovocnář“ je určitě odvozeno od Hančova zaměstnání ve firmě jeho otčíma Pragofruct, která se zabývala dovozem ovoce. Hanč zde pracoval od roku 1934, v roce 1949 byl Pragofruct pohlcen „národním podnikem“ Koospol a autor Událostí zde působil do září 1951 jako obchodní referent. Ve svých pozdnějších textech zmiňoval Škvorecký Hanče s epitety jako „trenér krásných mladších dorostenek v lehké atletice a autor germinálních deníků“, „atlet a básník“ nebo „nesmělý sprinter“. „Ovocnář“ z roku 1951 by z perspektivy absolventa Univerzity Karlovy, připravujícího se na rigorózní zkoušky, mohl znamenat jistý odstup vzdělance od člověka neškoleného, ale také to mohlo být rozpoznání sebeironie, s jejíž pomocí se Hanč mezi literárními přáteli kryl (známa je například vzpomínka Jiřiny Haukové, kterou mátlo, že Hanč místo Tristan Tzara říká „Tarzan“). Autor Událostí se před určitými pozorovateli možná stavěl jako literární naturščik, ale z jeho textů víme, že jeho čtenářský rodokmen tvořili spisovatelé jako Dostojevskij, Flaubert, Proust, Joyce, H. Miller, Jesenin, Rilke, Kafka, Céline, Šalda, Altenberg nebo Pascal.