Ve výsledcích devatenáctého ročníku Magnesie Litery udivila část obecenstva absence žen mezi oceněnými. Jiří Flaišman se zde už dříve pozastavil nad nominací luxusního ilustrovaného vydání Labyrintu světa a ráje srdce z nakladatelství Práh v kategorii nakladatelského činu a zapochyboval, „jaká jsou vlastně kritéria poroty pro udělení ocenění v této kategorii“.
Jako někdejší porotkyně můžu potvrdit, že tato disciplína žádná psaná kritéria nemá. Po nějakou dobu v ní však vládly standardy nepsané. Pohled na výsledky devatenácti ročníků dokládá, že v prvním desetiletí profil ceny víceméně srozumitelně definovali její vítězové. V posledních letech už by se mohla přejmenovat na Literu za všechno možné.
Začátek v roce 2002 byl dobrý: zvítězila kniha Jürgena Serkeho Böhmische Dörfer – Putování opuštěnou literární krajinou z nakladatelství Triáda. Nakladatel vydal objevné překladové dílo trvalé hodnoty, všestranně náročné na přípravu. Stalo se i „knihou roku“, byl to dobrý příklad a povzbuzení pro všechny. Po devatenácti ročnících vítězí dárková publikace Labyrint světa a ráj srdce. Vítězem je předseda profesního sdružení, které v této kategorii deleguje pětičlennou porotu – letos v ní byli tři knihkupci a knihkupecké hledisko převládlo.
Buď je načase, aby tato kategorie zanikla, anebo to je příležitost, aby se ve dvacátém ročníku obrodila: aby organizátoři konečně formulovali kritéria, zúžili a jasně vymezili soutěžní pole a odstranili nelogičnosti nominační procedury.
„Nakladatelský čin“ zní hrdě, zejména v zemi, kde někteří jedinci platili vysokou cenu za to, že tvořili a vydávali knihy: knížky vymodlené, vydupané ze země a vyžebrané na mecenáších Josefem Florianem, Jakubem Demlem a jejich spolupracovníky; samizdatová díla a edice, za jejichž tvorbu, opisování a šíření byli lidé vyslýcháni, vyhazováni z práce, vězněni a nuceni k emigraci. Je tu však i úctyhodná tradice velkých nakladatelství (kupříkladu Melantrich, Odeon) a jejich edic, které nám dodnes stavějí před oči vzor dlouhodobé koncepční, editorské a redakční práce navzdory ideologickým nebo tržním překážkám. Obě tyto „školy“ poskytují názornou představu o tom, co je nakladatelský čin.
Podle statutu soutěže „cenu získává nakladatelství za vydání mimořádné publikace či edice“. První nejasnost: nakladatel bývá nejednou oceňován za čin někoho jiného, zpravidla za ediční práci nějakého osamělého vlka/vlčice na volné noze. Rozpolcenost v otázce, komu by tato cena měla vpravdě náležet, se zračí v televizních spotech Magnesie Litery ke konkrétním knihám, zakončených portrétem a podpisem nominovaného. V kategorii nakladatelský čin to však nebývá nakladatel; obvykle je to editor, autor nebo třeba ilustrátor (letos tedy ani Martin Vopěnka, ani Jan Amos Komenský, ale Miroslav Huptych).
Druhým zdrojem nejasností je sousloví „mimořádná publikace“. V prvním desetiletí byla oceňována edičně komplikovaná, zpravidla vícesvazková díla typu Korespondence Otokara Březiny (cena za rok 2005, ed. Petr Holman, Host) či Korespondence Boženy Němcové (2008, eds. Robert Adam a kolektiv, Nakladatelství Lidové noviny), případně dlouhodobé beletristické nebo naučné knižnice jednotlivých nakladatelů. Jediným vybočením byla v roce 2006 fotografická kniha Jana Reicha Bohemia. Prototypem „mimořádné publikace“ posledních let je veliký nebo aspoň tlustý svazek, ideálně v krabici. Velikost se jako podprahové kritérium uplatňuje téměř důsledně. Platí i měřítko „pěkná na pohled“. Ustupuje (ač zcela nemizí) beletrie s náročnou textovou přípravou a převažují knihy, v nichž dominuje obraz, grafika či typografie, a tituly naučné, nebo dokonce encyklopedie a slovníky, ačkoliv mají vlastní soutěžní kategorii. Výrazně se prosazují díla z akademické sféry, hlavně z nakladatelství Academia i jiných institucí financovaných státem.
Zmatky v této kategorii působí už vstupní procedura: K ocenění za nakladatelský čin se přihlašuje sám nakladatel! Koho tato okolnost odradí, pravděpodobně nebude oceněn (ač porotci mohou sami iniciativně nominovat nepřihlášené). K přihlášce či nominaci někým jiným musí nakladatel přidat dva výtisky – zde většinou nákladné publikace nebo celé řady typu sebraných spisů. To však znevýhodňuje běžné nakladatele proti těm institucionálním, tím spíš, že knihy posílají do soutěže bez pravidel, s velmi nejistými šancemi. Ale především: na cenu za nakladatelský čin by měl přece knihy nominovat někdo jiný než nakladatel vždy. Buď se může porota pídit po činech sama, nebo jí může v prvním kole dávat tipy širší poradní sbor.
Od roku 2010 nesmí z nehonorované kategorie nakladatelský čin (spolu s překladem) vzejít absolutní vítěz honorované ceny kniha roku. Předseda sdružení Litera Pavel Mandys to na písemný dotaz vysvětluje záměrem „upřednostnit původní domácí slovesné výkony za uplynulý kalendářní rok“ (to, že řada oceněných edic do té doby představila původní díla české literatury vůbec poprvé, tedy nepadá na váhu). Nízkou prestiž této kategorie dokládá i web soutěže, kde informace o dvou vítězích (2005 a 2009) zcela chybějí (stav k 7. 10. 2020).
Nakladatelský čin může získat ztracenou čest zpátky, pokud přestane být stínovou Nejkrásnější českou knihou nebo extenzí kategorie naučná literatura a raději se vrátí k základům a zaměří se na to, v čem byla nezastupitelná: na hledání a vyzdvihování kvalitních edic české a překladové literatury nebo publikací, které vznikají nesnadno, mimo hlavní proud; z nichž se budou moci editoři a nakladatelé učit řemeslu, vytrvalosti a porozumění uměleckému dílu třeba za sto let. Může se stát cenou pro nakladatele, kteří nejsou napojeni na velké vědecké granty ani ústavy, ale ujímají se obecně prospěšné služby a nastavují kvalitativní měřítka. Může také zpřesnit a zvěcnit svůj název (například „litera za edici“) a soustavně oceňovat završené ediční soubory podstatných slovesných děl („kvalitní literatury“, kterou chce přece Magnesia Litera propagovat). Může být cenou za nesnadnou skrytou práci zdola.
Anebo vše zůstane při starém. Svaz českých knihkupců a nakladatelů možná zpestří porotu nějakou tou ženou, aby se neřeklo, ale kategorii zachová jako marketingový nástroj pro nakladatele a knihy velké, efektní, institucionální a mainstreamové, mezi něž se občas připlete nějaký nezávislý čin. A jediným kritériem bude rozpočítadlo „na koho ta cena padne“.