Na konci loňského roku vyšlo čtvrté, aktualizované vydání publikace Vladimíra Pistoria Jak se dělá kniha. Autor – sám nakladatel – již dvě dekády vede stejnojmenný seminář na FF UK. Na těchto základech pak vznikla v roce 2003 příručka, která mapuje vznik knih, provoz nakladatelství, redakční procesy atd. Pistoriova publikace je vzhledem ke svému záběru v našem prostředí jedinou takovou příručkou, což má ovšem jak své výhody, tak i jisté problematické konsekvence.
Pistorius od roku 2003 připravil dvě další vydání – v roce 2005 a další, upravené a aktualizované v roce 2011. Předchozí vydání byla rozebrána, proto přišla na sklonku roku 2019 již zmíněná čtvrtá verze. Již od prvního vydání je to kniha komplexní a podrobná. V deseti kapitolách se Pistorius věnuje postupně knižnímu trhu obecně, dále technickým pojmům, popisu knihy a typografii, redakční praxi, fungování nakladatelství, ekonomice titulu i ekonomice nakladatelství, právním normám a v aktuálním vydání přidává nad to poslední část věnovanou e-knihám. Kniha je také opatřena rozsáhlými přílohami – příklady užití citační normy, zákonem o neperiodických publikacích (autorský zákon nově odůvodněně chybí, autor uvádí, že je to tak vzhledem k očekávaným změnám za účelem další harmonizace s právem EU a také z důvodu očekávaného uplatnění zákona v prostředí internetu a nových médií), vzorem licenční smlouvy atd. Vše je uspořádáno přehledně, jak se sluší na návodnou publikaci.
Pro vstup do problematiky oboru je to snad dokonce kniha nepostradatelná, neboť z ní lze získat solidní přehled o tom, jak v České republice vznikají knižní publikace, na druhou stranu má i kvůli tomuto svému postavení několik zásadnějších úskalí.
Zaprvé – modeluje čtenářovu představivost na jeden konkrétní typ nakladatelství. Zhruba na takové středně menší nakladatelství, jakým je právě to autorovo. Pistorius v podstatě nedává prostor „bibliodiverzitě“, jelikož nakladatelství doslovně definuje jako ta, která „vydají alespoň 10 knih.“ To ovšem není realita českého knižního trhu a lze to snadno doložit kvalitní a velmi profesionální prací malých nakladatelství. O existenci nezávislé knižní scény se tak čtenáři nedozvědí, o jejím fungování jakbysmet, stejně jako nedostanou fundovanější pohled na práci nakladatelských gigantů.
Další problém – a mnohem závažnější – je práce se statistickými daty. Pistorius avizuje, že se jedná o čtvrté, aktualizované vydání, nicméně co se týče především statistických dat, pak zůstáváme víceméně u stejných jako v předchozích třech vydáních. Autor například pro srovnání českého trhu se zahraničím používá data z let devadesátých a nultých (viz např. strany 10, 13, 16 či 18), což je v roce 2019 přinejmenším podivné. Pokud má autor ověřeno, že data platná v devadesátých a nultých letech platí i dnes, pak se to čtenáři nedozvědí. Jestliže je pak užito dat novějších, jedná se především o informace ze zpráv Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Nicméně tyto zprávy neobsahují komplexní data (ty jim totiž – dle vyjádření předsedy Vopěnky v rozhovoru pro Deník N ze dne 4. 6. – ÚZIS neposkytuje), což tedy neskýtá dostatečné informační zázemí ani Pistoriovi.
Třetím – a také podstatným problémem – je orientační ceník redakčních a polygrafických prací uvedený na straně 155. Tento ceník se dle komparace s předchozími vydáními měnil jen zcela drobně, a odpovídá-li skutečnosti, je to nesmírně tristní. Jestliže opravdu nakladatelství platí redaktorům (včetně korektur) stále 30–40 korun za normostranu, překladatelům i 150 korun a korektorům 20, není to odměna, je to znevažování jejich práce. Potíží Pistoriova ceníku totiž pak je, že jiný takový dokument ve veřejném knižním odvětví takto veřejně – „kodifikován“ knižním vydáním – nekoluje, tudíž se jím mnozí řídí (jak sami nakladatelé, tak třeba i posuzovatelé grantových žádostí). Byť autor uvádí, že se jedná o orientační ceník, a zaštiťuje se tím, že vytváří teoretické, modelové příklady, tak v případě, že zde nic podobného není k dispozici, je tento ceník pro mnohé závazný a vytváří tak nechtě normu. Pistorius tak v důsledku tímto ceníkem posiluje současnou situaci a nenastavuje tolik potřebné východisko pro změny.
Tento praktický dopad by měl autor reflektovat a v pátém vydání, které možná přijde, dbát více na realitu nakladatelského provozu a nezbytnou potřebu knižní profesionálky a profesionály adekvátně odměňovat.
Rád bych uvedl na pravou míru tři omyly v recenzi mé knihy Jak se dělá kniha (4. vydání), napsané Annou Štičkovou (KANON, 18. června 2020).
Paní Štičková tvrdí, že zmíněná kniha „modeluje čtenářovu představivost na jeden konkrétní typ nakladatelství. Zhruba na takové středně menší nakladatelství, jakým je právě to autorovo“. Nuže, pokud rozumím správně té kostrbaté formulaci o modelování představivosti čtenáře odborné publikace na něco, pak se recenzentka docela sekla. Knihu jsem koncipoval zhruba v roce 2002 (vyšla pak v roce 2003), kdy jsem měl čerstvou zkušenost s vedením velkého nakladatelství Mladá fronta a středního nakladatelství Paseka. Naopak jsem tenkrát ještě postrádal jakoukoliv osobní zkušenost s malým podnikem. Takže v rozporu s uvedeným tvrzením kniha vychází ze zkušeností s poměrně velkými nakladatelstvími a popisuje jejich praxi.
Recenzentka dále tvrdí, že „Pistorius v podstatě nedává prostor ‚bibliodiverzitě‘, jelikož nakladatelství doslovně definuje jako ta, která ‚vydají alespoň 10 knih.‘“ Ani toto není pravda. Deseti knihami vydanými za rok jsem zhruba vymezil skupinu „profesionálních nakladatelů“, tedy nakladatelů, kteří mají vydávání knih jako svou hlavní činnost a kteří se vydáváním knih uživí. Příslušná pasáž v mé knize zní takto: „Celkový počet českých nakladatelů vydávajících e-knihy se pohybuje kolem 300, což zhruba odpovídá počtu profesionálních nakladatelů, tedy těch, kteří ročně vydají alespoň 10 knih.“
A konečně mi recenzentka vyčítá, že orientačním ceníkem výkonů uvedeným v knize de facto kodifikuji jako normu nízké honoráře. Jenomže zmíněná tabulka se opírá o skutečnou praxi, a nikoliv o to, jakou by si ji recenzentka přála mít. Ona sama sice podle všeho nemá s nakladatelskou realitou žádnou větší zkušenost, ale chtěla by, abych v knížce „nastavil tolik potřebné východisko pro změny“. Jinými slovy, abych v orientačním ceníku skutečnostve jménu kýžených změn zkreslil. Jak se dělá kniha je ovšem technická příručka, a nikoliv propagační materiál.
Vladimír Pistorius ve své reakci uvádí na okraj mé kritiky vzorníku honorářů, že jeho cílem nebylo sepsat „propagační materiál“. Přesto stále považuji v knize uvedený orientační ceník, který nereflektuje různorodost přístupů jednotlivých nakladatelů, za problematický. Jestliže chtěl autor knihu pro nové vydání aktualizovat, měl reflektovat (a například zprůměrovat) ceny, které vyplácejí jiní nakladatelé, a nezůstávat u cifer, na něž je asi zvyklý z prvního a následujících vydání své knihy. Ze své nakladatelské praxe (ale i ze sond v bezprostředním okolí) mohu uvést, že se za překlady platí dle náročnosti textu 250 až 400 korun za normostranu, za redakci 80 až 100 korun, za korekturu 50 až 70 korun. Za jednoduchou sazbu 55 až 70 korun, za náročnou 250 až 350. Jedna ilustrace bývá 2 až 3 tisíce, za autorskou fotografii 1500 (srov. orientační ceník ilustrátorky Toy Box zde: https://toybox.cz/najmete-si-me/). I toto jsou čísla ze „skutečné praxe“, z níž čerpá i V. Pistorius. Nepochybně jsou nakladatelé, kteří platí dle ceníku uvedeného v knize, ale to jednoduše považuji za špatný příklad nakladatelské praxe a – opakuji – za znevažování práce jednotlivých knižních profesionálů.