Jako reakci na ohlasy, které vyvolal její rozhovor s Jaromírem Nohavicou a následný článek o autorství Slezských písní, publikovala 22. února Michaela Vetešková zamyšlení Jaromír Nohavica ‒ Petr Bezruč ‒ Slezské písně. Šest slov, která zaručeně přitáhnou pozornost. Píše v něm, že se jí „do mysli vtírá i otázka, jestli by článek a rozhovor vzbudil takový rozruch, kdyby nešlo o Jaromíra Nohavicu.“ A to jí „přijde škoda“, protože „čím víc bychom rozkrývali příběh autorství Slezských písní, tím víc bychom objevovali pod-příběhů, osudů, názorů“. Na celém případu však není tolik podstatná mnohost příběhů, nýbrž nejprve jejich původ, především pak to, kde se vlastně vynořila postava Ondřeje Boleslava Petra.

Jaromír Nohavica figuru O. B. Petra převzal, jak známo, od Jana Drozda. Problém, že na něj Nohavica dostatečně neodkazuje a že si mnohé bez uvedení zdroje od Drozda vypůjčil, byl již několikrát diskutován, nyní k tomu podstatnějšímu. Ani J. Drozd totiž není objevitelem této postavy. Jak uvádí ve své druhé bezručovské publikaci z roku 2005, „kdyby nevyšla kniha Joži Vochaly (1963) Místecký pobyt Vladimíra Vaška 1891‒1893, ve které dosvědčil úzké přátelství básníků OP a VV, bylo by dnes ticho po pěšině“ (s. 15). Potíž je v tom, že Joža Vochala nic takového ve své nepříliš důvěryhodné publikaci nedoložil.

Celé svědectví o básnické potencialitě O. B. Petra, o jeho přátelství s Vladimírem Vaškem (tj. Petrem Bezručem) a jejich tvůrčí spolupráci, opřel totiž Vochala, jak ostatně upozornil již kdysi Jaroslav Procházka, o vzpomínkový text Víta Šedivce Zrod Slezských písní (1948). Tam bratr Vladimíra Vaška Ladislav, krytý pseudonymem, s odstupem padesáti let vzpomíná, že se při společné návštěvě místecké restaurace setkal s „mladým učitelem“, a že ten si Vladimíra vážil. Vladimír Vašek tomuto učiteli prý pochválil báseň, kterou tento složil na krásu Beskyd, „vytkl mu jen několik drobných vad v rytmech, ale povzbudil jej k dalším pokusům“ (s. 16). Z této krátké zmínky v pamětech z roku 1948 fabrikoval Joža Vochala v roce 1963 celý příběh o přátelství dvou básníků, jejž Drozd v roce 2003 posunul k historii zcizených rukopisů zesnulého O. B. Petra.

Nevěrohodnost ztotožnění O. B. Petra s oním „mladým učitelem“ dokazoval zmíněný J. Procházka již po vydání Vochalovy knihy, v přednášce ve vlastivědném kroužku „Bezručův kraj“ v roce 1968 také přesvědčivě doložil, kdo mohl být tímto juniorním básnícím pedagogem. Tato nesouměrnost mezi suše doloženými fakty a bájeslovím na jedné straně i jejich zcela rozdílnou rezonancí na straně druhé pomáhá nakonec odpovědět také na otázku Michaely Veteškové z roku 2020, zda celý humbuk není způsoben jen tím, že jde o Jaromíra Nohavicu. Tak problém totiž vůbec nestojí. Nohavica vykládá stále totéž mnoho let a upozorňování na nesrovnalosti v teorii o O. B. Petrovi je už stejně omšelé, hlavní svízel je naopak v tom, co M. Vetešková nechce vidět, sice že novinářka Českého rozhlasu se bez slova odporu stala ozvučnou deskou muže s kytarou.