Ukázal jsem, že dvě věty, které Michal Kosák kritizuje, vytrhl ze souvislosti celé předmluvy ke knize Alžběty Sommerové Lefkovitsové „I vy jste v tomhle pekle“. Vyznění předmluvy je přesně opačné, než on v těch dvou vytržených větách vidí. M. Kosák trvá na svém. Dodávám, že bude-li se i nadále přidržovat této textově kritické metody, nevzbudí v budoucnosti žádné větší překvapení, až bude čtenářům Kanonu se stejně zaujatým pohoršením odhalovat například to, že Bible popírá Boží existenci, jelikož se v ní praví, že „Bůh není“ – neboť tuto větu v Písmu opravdu najdeme.

Tvrdil jsem, že uveřejňování fotografií, jako jsou ty zařazené v knize, je krajně problematické; s odkazem na knižní studii Susan Sontagové k tomuto tématu jsem zmínil příklady toho, v čem problematičnost spočívá; zároveň jsem se pokoušel shrnout argumenty S. Sontagové, proč je publikování fotografií zachycujících násilí a lidské ponížení obhajitelné a k čemu je potřebné. – M. Kosák oponuje tvrzením, že zařazení fotografií do knihy je krajně problematické; uvádí, v čem tato problematičnost spočívá; a argumenty S. Sontagové pro zveřejňování ignoruje.

Souhlasím, že fotografická příloha posuzované knihy je, jak píše M. Kosák, součástí kontextu masové reprodukce podobných snímků. Na tom by nebylo nic zvláštního, součástí tohoto kontextu by totiž kniha Alžběty Sommerové Lefkovitsové byla i bez dokumentární přílohy. M. Kosák chce však zřejmě říci to, že příloha se podílí, zúčastní na stejné věci.

S tím ovšem souhlasit nemohu, protože: 1) náklad knihy bezpochyby nedosáhne výše, o níž by se dalo říci, že je masová, 2) způsob prezentace – snímky jsou „ukryty“ na konci knihy, přední strana obálky je typografická bez použití fotografie – je přesně opačný než v případě zmíněného internetu, 3) nejde o instantní, povrchní užití a v blízkosti snímků ani v knize se neobjevují žádné kontrastující momenty (reklamy, jiné, nesouvisející texty či snímky apod.), 4) nijak sporná není ani souvislost s tituly, které vycházejí v nakladatelství Triáda.

K bodům 2) a 3) bych ještě dodal, že fotografie v knize přímo korespondují s jejím obsahem, zejména s líčením v kapitole Smutek a hněv (s. 71). Uvedená kapitola a ty jí předcházející i po ní následující a popisky vysvětlují, co se na snímcích odehrává, například to, že ke svážení těl do masových hrobů britští spojenci po osvobození přiměli příslušníky SS či že se nad hroby před jejich zasypáním konaly zádušní mše. Tento objasňující rozměr, opřený o osobní, živé svědectví autorky a jejího syna, činí knihu mimořádnou.

Pointu odpovědi na mé poznámky soustředil M. Kosák do tří vět: „V jakém zájmu je pak s nimi [tj. s oběťmi, jichž se nikdo nemohl zeptat, zda si přejí být součástí fotografické přílohy] takto nakládáno? Lze vše, co se nalezne v archivu, takto otisknout? Nemyslím si, že na toto [není jasné, zda na vyřčené otázky, na lidské utrpení, na jeho zobrazení, snad tedy na toto všechno] lze ,reagovat s etickou věcností a emocionálně zdravě‘.“

Ptá-li se na zájem, ptá se vlastně na účel: jaký to má účel. K tomu, že ne každý účel znamená nutně zneužití, jsem se již vyjadřoval; o tom, jaký účel má uveřejňovat snímky „s bolestí druhých“, jsem také psal.

Z toho, co M. Kosák po tom všem ve své odpovědi píše, vyvozuji, že by si přál, aby snímky utrpení byly mimo jakékoli účely, nebo alespoň aby se s nimi zacházelo přinejmenším „neprofánním“ způsobem. To je ale utopické přání. Ve světě lidského jednání neexistuje nic, co by bylo mimo účely.

Snímky utrpení by ve své naprosté většině buďto musely ze světa zmizet (kdybychom totiž přijali podmínku M. Kosáka, že je lze ukazovat jen se svolením na nich zachycených lidí nebo jejich příbuzných), anebo (a narážím tu na jeho slova o profanaci) se stát středem absolutního, sakralizovaného uctívání, tj. nabýt pouze jeden jediný (oprávněný) účel. „Přepjatost obvykle znamená, že nad zdravým rozumem začíná převažovat vášeň“ (André Glucksmann).

Kosákův předpoklad, že ve starších vydáních vzpomínek bylo podobných snímků méně, je spekulativní. Jakkoli je na první pohled zřejmé, že se způsob a účel uveřejnění drastických snímků v knize vzpomínek bývalé vězenkyně koncentračních táborů Ravensbrück a Bergen-Belsen liší od „masové reprodukce“, je třeba ještě podotknout také to, že není tak docela jisté, zda je i sama „masová reprodukce“ opravdu tak neblahá a „vede k profanaci“, jakkoli její způsoby a vkus jsou protivné jistě mnohým lidem, včetně M. Kosáka i mne. Také této otázce se věnuje S. Sontagová ve své studii. Její argumenty však, jak víme, M. Kosák nebere v potaz.

Na závěr repliky její autor vyslovuje nevoli nad tímto vyjádřením Alžběty Sommerové Lefkovitsové z úvodu jejích vzpomínek, v němž vysvětluje, proč se odhodlala psát „o událostech, o kterých dosud nemluvila“: „Jsou lidé, politická uskupení, kteří holocaust popírají. Kdo přežil a mlčí, dopouští, aby bylo těmto popíračům dopřáno sluchu.“ Tyto věty považuje M. Kosák „za necitlivé a k ostatním [přeživším obětem holocaustu] nevnímavé“ a uzavírá: „Snad každý má nárok svědectví vydávat stejně jako o svých traumatických vzpomínkách veřejně mlčet.“ – Přiznávám se, že této kritice nerozumím.

Autorka vzpomínek v pěti odstavcích úvodu předkládá zejména své důvody, nemluví za druhé – v předchozích větách píše o tom, jak váhala, zda má sepsat hrůzné události, jak ji různí lidé povzbuzovali atd. Také tato výtka M. Kosáka možná vyplývá pouze z jeho kritické metody (vytrhne větu dvě z celkové souvislosti a obrátí smysl); i když však tuto pravděpodobnou příčinu pomineme, nerozumím, proč by mělo být netaktní dodávat odvahu svědkům, aby o prožitých traumatech mluvili, a zároveň jim sdělovat, že jejich svědectví je důležité? (Dopustit něco přece neznamená mít na tom vinu; znamená to jen, že jsme možná mohli, ale možná také nemohli, udělat něco, co jsme neudělali, anebo jsme měli jiné důvody pro to, proč jsme to neudělali.)

Již jednou citovaný André Glucksmann se v knize Rozprava o nenávisti (česky Kalich 2011, přel. Helena Beguivinová) dotýká stejného problému, ale úplně obráceně: „Ti, co se zachránili z koncentráků, rychle pochopili, že jejich příběh nikoho nezajímá“, ba záhy zjistili, že jde o něco ještě horšího než pouhý nezájem, když museli čelit snaze po zamlčování, zastírání faktu, že došlo k vyhlazování Židů. „Povinnost mlčet platila po jednu a téměř dvě generace.“

Což odpovídá situaci nejenom ve Francii, o níž Glucksmann hovoří, s tím rozdílem, že u nás to trvalo nejspíš ještě o generaci déle. (Ostatně, není tohle také jeden z důvodů, možná dokonce ten hlavní, proč drastické snímky nebyly desetiletí po válce „masově reprodukovány“?) A k současnosti se vyjadřuje: „Pokud se nějací podlí šílenci baví buzením mrtvých a vzpomínek zemřelých, hned se spojme, abychom je slavnostně znovu hluboko zahrabali.“

Primo Levi v předmluvě ke své knize Potopení a zachránění (česky 1986, 1993, přel. Drahoslava Janderová) popisuje častý noční sen zoufalých vězňů, kteří poté, co se vrátili domů, „vášnivě a s úlevou vyprávějí o svém minulém utrpení někomu blízkému, a ten jim nevěří, ba dokonce ani neposlouchá. V nejtypičtější a nejkrutější podobě snu se člověk, s nímž rozmlouvali, otočil a potichu odešel.“ O něco dále konstatuje jako přirozený a jasný fakt, že „nejpodstatnější materiál pro rekonstrukci pravdy o koncentračních táborech tvoří vzpomínky těch, kteří přežili“.

Kdo bude o tom, co prožili, svědčit, když to neudělají oni? – Svědkové hrůz můžou mlčet. Kterýkoli člověk se pak může bez výčitek svědomí „otočit o potichu odejít“. Všechno bude zapomenuto a oddá se mámivé náruči smíření. Nacistickou genocidu Židů již nebude možné popírat. Vzpomínka na ni se totiž zvolna rozplyne.