Současné třeštění kolem T. G. M. nebude snad už trvat dlouho a po uplynutí vlajkoslávy bude doufejme možné věnovat se Masarykovu přínosu zase trochu věcně. Tak jako předtím i potom by jednou z bází takového počínání měly být autorovy texty. Ale jaké texty a kde je najít? Česká kultura, zvláště ve svých vrcholech, je bohatá na fragmenty, průrvy, opisy z druhé ruky nebo nedokončené záměry, a proto by nemělo být velkým překvapením, že i Masarykovo dílo bylo jako celek v podstatě nedostupné, resp. donedávna bylo.

Autorova rozsáhlá a bibliograficky nezpracovaná písemná tvorba odolávala od prvních pokusů více než sedmdesát let nějaké přehlednější systemizaci. Návrhy na víceméně souborné vydání Masarykových spisů, které zkraje dvacátých let a potom o dekádu později vypracoval prezidentův literární tajemník, filosof a sociolog Vasil K. Škrach, se neuskutečnily nejen kvůli neblahým okolnostem vnějším (v letech 1926 a 1933–1936 bylo z dvaatřicetidílného záměru vydáno jen prvních sedm svazků), ale také – a možná především – kvůli oborově tematickému hledisku, podle nějž byly spisy opakovaně rozvrhovány.

Ukázalo se to naplno v letech 1946–1948, kdy nově ustavená Masarykova společnost předložila modifikovaný plán souborné edice, která se ale nadále držela Škrachova tematického členění (původní vydavatel byl za účast v protinacistickém odboji popraven v květnu 1943). „Vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948 sice veškeré institucionální zabývání se Masarykem abruptně ukončilo, ale ze zachovaného návrhu je zřejmá problematičnost zvoleného pořadu: Masarykovy práce z pomezí historie/sociologie, sociologie/politiky, politiky/literatury, filosofie/pedagogiky atd. je složité přiřazovat k jednomu oboru nebo tématu, resp. je svízelné při tak závažné věci, jako je souborné vydání, nevyvolávat dojem provizornosti, nebo dokonce vydavatelské libovůle.

Východisko ze situace se zrodilo ve vnitřně svobodném prostředí samizdatu za skomírající husákovské normalizace. V okruhu badatelů, kteří byli s počátkem tzv. konsolidace z veřejného prostoru vypuzeni, vykrystalizovaly tři alternativní návrhy na strojopisné vydání Masarykových spisů, z nichž se jako nejživotnější ukázal plán literárního historika Jiřího Brabce. Protože krátce nato se totalitní systém v Československu sesul k zemi, bylo možné realizovat Brabcův návrh nikoli už svépomocí a rukodělně, nýbrž od roku 1993 standardně tiskem a s institucionální podporou obnoveného Ústavu T. G. M., posléze (od roku 2000) společně s Masarykovým ústavem, který je od roku 2006 spojen s Archivem AV ČR.

Brabcovo rozvržení spisů, které se opírá o podrobné zmapování Masarykovy časopisecké tvorby, vyprošťuje autorovy práce z napořád nerozsouditelného tematicky oborového dilematu, a seřazuje je jednoduše dle vzájemně se doplňujících hledisek chronologie a způsobu publikace (samostatně knižně vs. časopisecky a jinde). Masarykovo na první pohled nesmírné až nepřehledné dílo, situující se v mnoha humanitních disciplínách a ústící do projevů praktické politické služby, se díky editorovu pronikavému tahu náhle zračí jako postup nebo dráha, jejíž nejrůznější zákruty lze komfortně panorámovat, při prvním „seznamovacím“ kroku obsáhnout takřka na jeden pohled.

Prvních patnáct svazků tvoří Masarykem komponované celky, tj. samostatně vydané knihy nebo cykly univerzitních přednášek, od Sebevraždy (1881) po Světovou revoluci (1925). Další dva díly sdružují rané separátně publikované práce, většinou jednorázové přednášky, z let 1876–1884. Svazky 18–29 pak přinášejí časopisecké texty z let 1883–1914, které jsou do jednotlivých knih řazeny v zásadě dle chronologie zveřejnění, která se se zdarem současně kryje s časopiseckou tribunou – již Masaryk buď řídil, případně s ní systematicky spolupracoval (např. Athenaeum, Čas, Naše doba) – nebo s žánrem předmětných textů (kritiky, polemiky, studie, parlamentní projevy atd.). Svazky 30–36 soustřeďují autorovy texty z let 1914–1937 (od volných článků, přes přednášky, politické projevy, diplomatická memoranda až k rozhovorům), poslední dvě knihy spisů jsou počiny, které Masaryk sice netextoval, ale prostřednictvím Karla Čapka (Hovory s T. G. M., 1928–1935), resp. Emila Ludwiga (Duch a čin, německy 1935) v nich charakteristicky promlouvá.

Editorský „rukopis“ Jiřího Brabce coby hlavního redaktora řady se kromě celkového uspořádání – jehož součástí je i rezignace na zařazení textů vyplývajících např. z formálních, úředních procedur prezidentského úřadu – vtiskl do struktury vydavatelského aparátu, který informuje o dosavadních vydáních nebo jiných textových pramenech a rozdílech mezi nimi, a eviduje též dobové ohlasy a další interpretace daného Masarykova díla. U svazků, které sdružují více autorových titulů nebo vůbec sestávají z knižně dosud nevydaných statí, jsou komentáře umisťovány hned za příslušnými texty a závěrečná ediční poznámka se pak může omezit jen na vytčení rámcových vydavatelských a jazykových zásad. Knihy uzavírají anotované rejstříky, a každý, kdo s ním při četbě daného svazku začne zacházet, ocení při charakteristikách jednotlivých osob nemechanické, textu přiléhající vypracování těchto registrů. Vydavatelský aparát se u tak monumentálního projektu může zdát až strohý, ale jeho rozsah lze chápat jako nutnou daň za to, aby spisy vůbec mohly být realizovány. Rozhodnutí ke komentářové lapidárnosti je proto třeba spíše ocenit. Téměř sto let od prvních Škrachových návrhů totiž máme konečně k dispozici v zásadě celé Masarykovo dílo v organickém uspořádání (zbývá vydat tři poslední svazky).

Dne 28. října jeden věcný důvod k oslavě přece jen bude: neuvěřitelné narozeniny ten den oslaví právě hlavní redaktor Masarykových spisů (nar. 1929), který řadu nejen naplánoval, ale do jejího vydávání spolu s ostatními členy redakční rady také angažuje jednotlivé editory, a každý svazek prochází jeho odbornou revizí. Pomyslíme-li, že Jiří Brabec je současně ústředním garantem jiného náročného úkolu, spisů Jaroslava Seiferta, které byly dokončeny v roce 2015, pak je zřejmé, že na rozdíl od ostatních oborů lidské činnosti dnešek díky J. B. naší budoucnosti žádné dluhy nezanechá.