Nehoráznostem kolem Národní knihovny nebude hned tak konec. Konalo se výběrové řízení na jejího ředitele, volba – vděčná především z hlediska masmediálního – padla, Bůh ví proč, na člověka, který se dosud zabýval vězeňstvím a správou majetku, jakož i duchovní službou. V rozhovoru, který reagoval i na zaměstnanecký protest proti této volbě, nový ředitel poznamenal, že knihovnu nemusí řídit knihovník, jako nemocnici nemusí řídit lékař. Za svůj úkol považuje mj. prostředkovat mezi odborníky, tj. zaměstnanci knihovny, a ministerstvem, „najít společný směr“, neboť se „nesetkal s nějakými negativními [mediálními] výstupy, které by zpochybňovaly odbornou činnost Národní knihovny” (rozhovor s D. Drtinovou pro DVTV, aktualne.cz, zveřejněno 4. 6. 2017). Na rozdíl od nemocnice, jejíž ředitel je patrně obeznámen s povahou činnosti zdravotnických zařízení přinejmenším jako pacient, se ředitelé Národní knihovny vyznačují tím, že instituci, kterou řídí, jako její uživatelé neznají, resp. je tomu již dávno, kdy měli tu čest ji důvěrně poznat v jejích funkcích (V. Ježek). Proto se v zásadě s žádným ředitelem stanovisko instituce ve vztahu k povaze veřejné služby, kterou má zajišťovat, nemění.

Národní knihovna by se měla přejmenovat. Nebude to dlouho trvat a nepůjde o knihovnu, nýbrž o depositum, dobře vybavené uzavřené skladiště, přístupné pouze v tzv. zvláštním režimu a s patřičným povolením. V lepším případě muzeum. Status národní instituce jí takový uzavřený provoz v zásadě umožňuje již nyní. Funkcí knihoven bývá poskytovat své fondy čtenářům, funkcí studijních knihoven pak nadto nabízet další služby specifické pro odborné studium, pro badatelské účely atd. Může se tak dít prezenčně (British Library, Library of Congress), zpřístupněním fondů ve volném výběru či kombinací obojího modu. Naše Národní knihovna však umisťuje čím dál větší část svých fondů do zvláštního režimu, jemuž podléhají tzv. Národní konzervační fond (jeho povaha je zřejmá již z názvu) či sbírka 19. století. K výpůjčce z těchto fondů je zapotřebí zvláštního povolení, k němuž nutno zejména doložit, že publikaci čtenář skutečně potřebuje a – hlavně – že publikace v žádné jiné knihovně v republice není k dispozici. Je tomu přesně naopak než např. v německých univerzitních knihovnách. Tam se nejprve ujistí, že ji sami v některém svém depositu nemají, než ji objednají meziknihovní službou. Pražská Národní knihovna se stává pro odbornou veřejnost čím dál neschůdnějším terénem, neboť např. z pramenů k dějinám středoevropské kultury, jejichž bohatstvím je pražská sbírka nezastupitelná, je každým rokem (někdy se zdá, že z týdne na týden) čím dál méně skutečně k dispozici. Je mnohdy snadnější dělat si výlety do okolních zemí a studovat např. některá periodika tam, protože v Praze, kde zpravidla bývalo např. několik signatur týchž novin, se nedostaneme ani k jedné, v lepším případě k špatně nafotografovanému mikrofilmu.

Národní knihovna má právo obdržet od každé publikace tzv. povinný výtisk. Výborně! Má s tím ovšem starosti, neví pomalu „kam s ním“. Nejlépe do Národního konzervačního fondu, kam také podle regulí patří, je ve fondu totiž pouze jednou. Z téhož důvodu patrně knihovna v tomto fondu drží mnohé publikace z doby nedávné i ze současnosti – např. kritické vydání spisů Sigmunda Freuda i s rejstříky. V hostivařském fondu je jim dobře a díky klimatizaci a konzervaci jistě i dlouho vydrží. Budoucnosti, jíž se tato národní instituce ohání, to bude jedno. Jenže jediná budoucnost, kterou knihy mají, je v jejich čtení, studiu, interpretaci. Národní knihovna by měla být především knihovnou a své sbírky by měla považovat za živé sbírky, nikoli za objekt ke konzervaci.

Kdoví, k čemu byly všechny ty cesty zástupců popřevratového pražského Klementina po světě, všechna ta moudra teoretiků knihovnictví a manažerů kulturních institucí. Výsledek po téměř třiceti letech je skvost. Digitalizace, jejíž funkcí by měla být ochrana fyzického fondu, je zde dobrou záminkou k jejich uzavření. Zatímco v zahraničních knihovnách jsou digitalizované fondy skutečně přístupné on-line, včetně vyhledávání, u nás panují legrační poměry: za velké peníze se digitalizuje (přinejmenším knižní fond bez nějakého zjevného pravidla), ovšem výsledky jsou pak zpřístupněny pouze těm, kdo se osobně dostaví do studovny. Národní knihovna argumentuje ochranou autorských práv především u ročníků periodického tisku, které vycházely po r. 1890, ne však u všech. Moravská zemská knihovna oproti tomu u některých periodik, jež Klementinum ven neposkytuje, postupuje zcela opačně. Tak jak? V zahraničí se běžně digitalizované fondy otevírají přímo z katalogu, však také byly digitalizovány z veřejných zdrojů, a ochrana tzv. díla proti kopírování a dalšímu šíření je zajištěna tím, že je zamezeno stahování. Takové zveřejnění publikace – byť prostřednictvím internetového média – není než běžnou výpůjčkou podléhající knihovnímu řádu (např. knihy si také čtenář nesmí kopírovat jako celek). Pražská knihovna se ráda ohání zákony (autorským, svým statusem atd.). Povahu své veřejné služby si však vykládá svévolně, zcela v tradici ironického úsloví, že knihovníci mají jen dva nepřátele: knihy a čtenáře.

Technologie a knihovní věda jako věda o knihovních systémech, katalogizacích, normách, digitalizacích a tzv. vědeckých informacích vůbec dělají v tomto smyslu uživatelům jen medvědí službu. Vystačí si totiž docela samy se sebou. A nepotřebují nikoho k tomu, aby si ověřily, k čemu jsou vlastně na světě. Jak jiné byly časy, kdy sbírky Klementina poskytovaly oporu univerzitě a kdy o povaze činnosti knihovny rozhodovali knihovníci, tedy lidé, kteří především rozuměli svému oboru (historii, filologii, přírodním vědám atd.) z hlediska příslušných sbírek a věděli, čemu slouží. Ani dnes není něco takového neobvyklé, jak o tom svědčí i některé části Národní knihovny, např. Slovanská knihovna, ale i jiné knihovní instituce. Zcela odlišná je v přístupu k veřejné službě povaha Národní technické knihovny v Dejvicích.

Budoucnost badatelů v humanitních oborech, frustrovaných čekatelů na výpůjčku, je ovšem zajištěna. V digitální společnosti jich nebude třeba, neboť již v roce 2050, jak jsme se nedávno dozvěděli, budou umět počítače všechno vymyslet lépe než člověk, kterého už beztak nenapadá nic než vždy znovu nějaká mašinka. A tu teprve oceníme Halu služeb Národní knihovny, její přátelský, dnes poněkud liduprázdný prostor, pouze čas od času navštívený bezdomovci, kteří zde mají kam složit i svá zavazadla. V zimě tady bude teplo a historikové, filologové e tutti quanti tu budou moct zdarma listovat naskenovanými publikacemi. Občas mezi ně přijde i ředitel a poskytne jim duchovní útěchu, neboť to bude umět.