Milí přátelé,
autor by patrně neměl vysvětlovat a obšírně komentovat vlastní počin, neboť by jeho povaha měla mluvit sama za sebe. To, co máte před sebou, je vlastně celý můj profesní život, který jsem věnovala divadlu a zvláště divadlu dramatu, dramaturgie a režie. Tento druh divadla tvořil páteř české divadelní kultury 20. století a pro nás byl i spojnicí s jinými uměleckými a myšlenkovými projevy moderní kultury literaturou a filozofií počínaje, hudbou a výtvarným uměním konče. Integrační funkce divadla je dnes, zdá se, v defenzivě – podobně jako humanistická myšlenka, tvořící horizont nejen divadelního stylového úsilí ještě v šedesátých letech. Výbor, který předkládám, by Vám tedy mohl připadat jako requiem za divadlo tohoto druhu. To by ovšem bylo nedorozumění – akcenty budou možná kladeny jinam a jinak, étos tvorby tohoto typu, způsoby, jimiž vždy znovu konkretizuje otázku nastolenou dramatickým slovem a aktualizuje jeho historii, však, věřím, přesahují horizont našich životů. Pokračování textu Milí přátelé…